O květnu se říká, že je to lásky čas, málokdo však ví, že je to také období, kdy lidé ve vztazích shazují růžové brýle.
Jednoho krásného květnového dne ke mě do poradny přišel muž ve středním věku.
Jeho velkou slabinou byla netrpělivost.
,,Ano, jsem hodně netrpělivý, vlastně celý život, všechno chci hned.“
,,Neumíte mluvit o svých pocitech, to je váš největší problém, všechno držíte v sobě a skrýváte to pod maskou, bojíte se emoce projevit. To vám škodí a ubližujete tím nejen sobě, ale i partnerkám. Žena potřebuje slyšet, že ji máte rád, chce občas slyšet, co cítíte a co chcete. Bez otevřenosti vztahy zevšední, komunikace vázne a stávají se rutinními a nudnými.“
,,Já vím,” řekl tiše. „Ale když já to neumím, nechci mluvit o svých pocitech. Neumím říct, že ji mám rád, přitom mám, ale nejde mi to.“
,,Víte,” povídám, ,,vy se jen bojíte, bojíte se o nich mluvit. Držíte je uvnitř, máte strach se projevit. Máte strach ze zklamání a odmítnutí. Nechcete být raněn. Vy si totiž nevěříte. Chybí vám sebedůvěra. Nemáte se rád, nemáte rád sám sebe. A je třeba zjistit proč tomu tak je.“
Smutně pokynul sklopenou hlavou a já jsem pokračovala. ,,To není konec světa. Pomyslete na to, že existují mnohem horší věci na světě a ve vašem případě tomu tak není. Máte to ve svých rukou, vy to můžete změnit, ovlivnit, záleží pouze na vás. Musíte se naučit milovat sám sebe. Láska musí jít ze srdce, vašeho srdce, a pokud ji ve svém srdci nemáte, jak ji chcete dávat? Řeknu to možná tvrdě, ale i tohle je určitá forma sobectví. Zaměňujete lásku za vášeň, touhu a chtíč. Mít a vlastnit.“
V očích měl slzy a povídá: ,,Máte pravdu, to mě nikdy nenapadlo, dává mi to smysl. Ale mě už to tady nebaví, nemám žádný smysl života a nevím kde mám začít.“
,,Vy musíte teď myslet především sám na sebe, pokusit se na tom všem postupně zapracovat a pak se vám zcela určitě otevřou další cesty. Nabydete vnitřního klidu a nadhledu.“
,,Néé, to já prostě nedokážu, neumím být klidný ani trpělivý.“
,,Dobře tedy,“ odpovídám, ,,v tom případě se budete v kruhu motat dál a budete neustále přitahovat do svého života zrcadla, ve vašem případě ve formě partnerek. A předpokládám, že ta vaše současná si také příliš nevěří.“
Dával si hezky všechno sám do souvislostí, jelikož odpověděl: ,,Víte, ona je skvělá, ale máte asi pravdu, vadilo mi jak pořád něco nebo někoho kritizovala a pořád někoho probírala, stále se jí něco nelíbilo. Pomlouvala a rozebírala druhé a už jsem to s ní nechtěl pořád řešit, pak byla naštvaná. Ale já jsem opravdu nechtěl, pořád jsem jí říkal, že nemá stále soudit podle toho jak kdo vypadá nebo co dělá.“
Samozřejmě měl pravdu. Neustále se setkávám s lidmi, kteří mají potřebu někoho pomlouvat, poučovat, moralizovat, řešit. Položme si otázku, proč. Obvykle se sebou tito lidé nebývají spokojeni, nevěří si. Bohužel nezbývá nic jiného než se nad to povznést.
Pokračovala jsem v hovoru s klientem.
,,Lidé, kterých se týká nedostatek sebevědomí a nemají se rádi, nejsou sami se sebou spokojeni a viní z toho podvědomně druhé. Pramení to opět někde z minulosti, dětství, prenatálu či z minulých životů.“
,,A zjistíme to tou regresí?” vzpomněl si na mou zmínku o terapiích.
,,Ano. Podíváme se na příčiny vašich problémů. Vy si je najdete sám, já vás jen povedu.“
Ponechal si pár dní na rozmyšlenou, velmi brzy se ale na regresní terapii skutečně objednal.
Vztahy. Jsou tak jednoduché a složité zároveň. Stále si vytváříme nějaké iluze, nejen o sobě samých, ale i o těch, o nichž si myslíme, že je milujeme. Milujeme opravdově? Položte si každý sám v sobě otázku: ,,Miluji sám sebe? Mám se rád?“ Odpověď hledejte ve svém srdci.
Jsme jako malé mořské panny. Způsobuje nám bolest, když musíme stát oběma nohama pevně na zemi. Musíme dospět k jasnému úsudku, zda krásný vysněný princ je opravdu hoden naší námahy. Vždy, když s klienty řeším jejich vztahy, přijde mi na mysl tento citát: ,,Milujete-li něco, nechte to odejít. Vrátí -li se to, je to vaše. Pokud ne, nikdy to vaše nebylo.“ (Autor neznámý)
Krásně také vystihuje životní situaci Veroniky. Tato mladá a velice hezká žena zůstala sama se svým čtyřletým dítětem. Nedokázala se vyrovnat s manželovým odchodem. Opustil ji kvůli jiné ženě. Doslova ze dne na den. Postavil jí před hotovou věc. Sbalil se a odešel. Veronika velice trpěla a stále nechápala, co udělala špatně. Manžel řekl, že potřebuje mít vedle sebe ženu, která s ním bude sdílet jeho zájmy a cestování. Dohodli se na tom, že dceru může vídat kdykoliv.
Navenek vše respektovala, ale uvnitř byla zloba, vztek a velká křivda. Když vyhledala mou pomoc, měla v sobě spoustu nezodpovězených otázek. Dočetla se, že by jí regrese pomohla pochopit. Již delší dobu se zajímala o ezoterickou oblast a měla teoretický přehled, jak věci opravdu chodí. Její manžel to ale nechápal, nevěřil, že se měli spolu potkat, aby si karmicky něco dořešili a uzavřeli. Zůstal ve svém vývoji stát a potřeboval k sobě stejně konzumní partnerku. Také ji měl potkat, protože i oni si spolu něco dluží. Tak to bývá.
Veronika měla pochopit, že se jejich cesty rozešly a na ní čeká někdo nový a lepší. Možná duchovnější. Manžel k ní byl alespoň upřímný a dostatečně silný, když odešel bez dlouhého vykrucování, jak to spousta partnerů dělá. Vážila si jeho upřímnosti. Všechno chápala, ale ještě ne do hloubky.
V regresi vyprávěla, že se nachází v lese a má nepříjemný pocit. Šla za mužem, kterého znala. Stál tam u nějakého stromu a na něm visela oběšená mladá žena. Dostala hysterický záchvat. S plačtivým křikem se obviňovala, že za to může ona sama. Oběsila se kvůli ní. Mezitím muž sundával ženu ze stromu. Mlčky plakal.
Musely jsme se vrátit na začátek. Veronika se tehdy zamilovala do ženatého muže s dítětem. On bral jejich vztah pouze jako pobavení. Neustále jej sledovala, nedala mu pokoj. Nakonec si jej omotala kolem prstu a štvala proti jeho ženě. Muž začal doma lhát a vymlouvat se, aby mohl trávit s Veronikou stále více času.
Nebyl to tak dávný život. Tipovala jsem jej na začátek minulého století, jak Veronika potvrdila. Pak se vše provalilo. Muž musel jít s pravdou ven. Zmanipulovaný milenkou manželce řekl, že odchází. Zhroutila se. Našel jí pak oběšenou. To ale nebylo vše. Jeho žena v amoku a hluboké nenávisti hodila jejich malinké dítě do hrnce s vařící vodou. Chtěla se pomstít, ale prozření, co strašného spáchala, ji okamžitě dovedlo k sebevraždě.
Veronika si uvědomila svůj obrovský podíl viny. Cítila velikou zodpovědnost za to, co se stalo. Přiznala, že ho zase tak moc nemilovala. Chtěla ho jen mít, vlastnit. Tytéž pocity si přiznala i nyní. Role se obrátily. V tom muži poznala svého manžela a jeho ženou byla současná milenka. Tohle je spojovalo. Proto se nyní potkali. Totéž s jeho současnou milenkou.
Také jste zažili nevěru? Byla dokonce důvodem vašeho rozvodu či rozchodu? Věřte, že je za tím vždy více, než si myslíte. Možná jednou pochopíte a odpustíte. Tak jako v případě Veroniky.
Zabíjí v nás ego čistou lásku?
Andrejka s Radkem žijí a pracují v Anglii. Jejich vztah fungoval pouze do doby, než je začaly ovládat strachy. Strach ze samoty a ze ztráty toho druhého. U obou dominuje velice silné ego. Stavěli si kolem sebe zdi. Ochranné zdi. Andreu předchozí partneři podváděli a Radka zklamala přítelkyně po pětiletém vztahu. Podváděla ho s kamarádem ze stejné firmy. K tomu se tedy pojí i oboustranný strach ze zklamání.
V době, kdy jsem je oba regresila, byli spolu již na kamarádské úrovni, jelikož se opět nepohodli a rozešli. Oba se shodli na tom, že jejich ego je silné a nedokážou jeden druhému přiznat svou chybu a být k sobě otevření. Jejich partnerské konflikty byly založeny vždy na egu. Přitom jsem měla pocit, že jeden bez druhého nemůžou být. Oba tomu chtěli přijít na kloub, aby mezi nimi došlo k uvolnění.
Andrejku jsem regresila jako první. S maminkou měla velice krásný vztah. Kamarádský a otevřený. Svého otce nikdy neviděla, opustil svou ženu v době, kdy bylo Andree půl roku. Měla strach ze samoty. Trpěla vnitřním napětím a nervozitou. Procházela minulým životem, ve kterém byla 14-ti letou dívkou, když ji zemřel otec. Matka ho podváděla s jiným mužem. Nebyla to příliš vzdálená minulost. Andrea si tam uvědomila, že její matka na otcově pohřbu stojí nad rakví, bez pocitu lítosti, naprosto chladná. Neukápla ani slzu. Byla z toho v šoku a poznala v ní matku nynější. Taktéž i otce, kterého znala pouze z fotografie. Uvědomovala si, že se role otočily. Pochopila, že si to rodiče vzájemně dlužili.
Nečiň svému bližnímu to, co nechceš, aby druzí činili tobě.
Pak se dostala do života, kdy žila jako šlechtic a tajila před svým okolím vztah se ženou z chudých poměrů. Tou ženou byl Radek. Poznala ho okamžitě. Mluvila o krásných pocitech k němu – tedy k ní, k té ženě. Ta mu porodila někde v ústraní dítě, ale on jí nechtěl pojmout za manželku, jelikož byl ovlivněn svým vysokým postavením a lidmi kolem sebe. Bojoval se svým egem. Posunula se do období svého skonu a viděla tuto ženu i dítě – již dospělé, u sebe. Žena ho držela za ruku a plakala. On (Andrea) k ní (Radek) cítil velkou lásku a na otázku, zda žijí stále odděleně, mi odpověděla: ,,Ne, překonal jsem sám sebe a zvládl své ego. Chvíli jsem bojoval, ale pochopil jsem, že láska je silnější než okolnosti.“
Andrea si uvědomila, že i nyní bojuje se stejnými pocity silného ega. A když to zvládla kdysi, zvládne to i teď. Byla si jistá. Stále jsem tušila a cítila, že se za těmi strachy skrývá ještě něco více. Řekla jsem Andrei, ať jde v čase zpět, do svého útlého dětství a odpočítávala jsem. Ocitla se u své matky v náručí, zhruba jako půlroční dítě.
Začala popisovat, co cítí: ,,Maminka mě moc miluje, cítím z ní tolik lásky, to si nikdo nedokáže ani představit. Dívá se na mně, hladí mně a svírá v náručí. Je to nádherné, tolik mě miluje. Cítím z ní radost a velkou sílu.“
,,Andrejko,” promluví za mne intuice, „Napoj se na svou maminku, zkus se nacítit na její nitro a řekni mi, co cítí uvnitř.“ Vzhledem k tomu, že její matku opustil manžel a zanechal jí samotnou s dítětem, tušila jsem, že uvnitř bude více, než je navenek znát. Po chvíli soustředění se Andreiny ruce sevřely v pěst a v obličej byl plný bolesti.
,,Bože můj, ona je tak raněná, cítím tolik žalu a bolesti, to nemůže být ani možné, tolik trpí a skrývá, abych to nepoznala, moc trpí.“
Plakala a já s ní soucítila. Bylo to jasné. Strach ze ztráty. Strach z opuštění. Bojí se, aby se jí nestalo to, co její mamince.
Strachy se u ní probudily poté, co se vydala do Anglie. Do té doby žila stále s maminkou. Jejich vztah byl téměř dokonalý. Byly jako sestry či nejlepší kamarádky. Bylo a je mezi nimi velice silné pouto. Matka nedávala najevo, že se trápí odchodem dcery do zahraničí. Přála jí hezký život, ale uvnitř trpěla. Proto se Andrea bojí projevit lásku svému partnerovi. Aby nebyla raněna stejně jako její matka. Proto se schovává za své ego, které je nesnadnější ulitou i obranou.
Společně jsme ještě udělaly odstřihnutí energetických pout a uvolnily tím silné napojení na matku a Radka a Andy se cítila osvobozena. Práce na sobě tím pro Andrejku nekončí, nyní již ale ví, jak věci správně uchopit.
I Radka ještě čeká spousta práce. O jeho sestře Erice jsem již psala. Byl to příběh o epilepsii. Erika a Radek měli velice hodné a milující rodiče a v příběhu Eriky jsem zmínila prudkou reakci rodičů z podvědomého strachu o své děti, respektive o Radka, který nepřišel domů včas. V minulém životě, který jsme regresily s Erikou, o svou dceru přišli a podvědomí vypustilo strach ze ztráty o své dítě.
Jak jsem již uvedla, Radek trpěl také strachy. Strachy ze ztráty a samoty. Také strachem ze tmy. Z tmavých místností v uzavřených prostorech.
Před lety, kdy měl Radek problémy se zády, respektive s výhřezem plotének, míval často se opakující sen, že před něčím plný hrůzy utíká. Utíká v lese, po spadaném listí. Více nikdy neviděl. Měl pouze strach z něčeho, co je mu v patách.
V regresi vyprávěl velice podrobně a detailně. ,,Přicházím k velkému bílému domu, kolem je krásná krajina, vidím kolem kopce a fouká jemný větřík, vypadá to tam jako v pohádce, vcházím do toho domu a je tam spousta lidí, jako by něco oslavovali, v rukou mají kalichy, převážně jsou to muži, na sobě bílé košile, vesty, vysoké boty a na hlavách huňaté čepky. Procházím tama jako by mně nikdo neviděl, nemůžu chytit žádný děj, jen se pohybuji sem a tam. Procházím další místností a vcházím do knihovny, je tam spousta knih.“
Vybízím ho, ať vezme do ruky jakoukoliv knihu a a podívá se do ní.
,,Vybral jsem si takovou velikou červenou, na obalu je něco napsáno velkým písmem, ale je jiné než to naše, dívám se dovnitř a mám pocit, že je to buď rusky nebo řecky, je to psané azbukou, ale nedokážu přečíst, co tam je.“
,,Nevadí,” říkám Radkovi, ,,vrať tu knihu zpět a běž do další místnosti, jestli tam ještě nějaká je.“
,,Ano, za knihovnou jsou ještě jedny dveře, vcházím tam, rozhlížím se, v rohu místnosti sedí na malé, dřevěné stolici žena, má tak něco mezi 26 – 30 lety. Je nešťastná, mám pocit, že se jí něco stalo. Stále se dívá do rohu.“
,,Co je v tom rohu?” ptám se.
,,Jsou tam schody, nechci tam jít, mám strach.“
,,Proč?“
,,Jsou zatopené a dole je místnost, taky zatopená, mám z toho hrůzu, bojím se, nechci se tam ani dívat.“
,,Dobře, soustřeď svou pozornost zase na tu ženu.“
,,Ona je velice smutná, má v sobě nenávist, odešel jí muž někam bojovat a už se nevrátil.“ ,,Promluv na ni a zkus zjistit,jestli jí znáš a kdo jí odešel bojovat.”
,,Vůbec mě neslyší, nereaguje, stále se dívá jedním směrem skrze mně.“
Aha, bylo mi to jasné, ale nebudu předbíhat.
,,Radku, vrať se zpátky a zjisti, co se tam stalo.“
,,Mám ženu a dvě krásné děti, ta žena tam je nešťastná, je to má žena, musím jet do války, v ruce mám zbraň, nějaký měč nebo kord, na sobě hnědé vysoké boty pod kolena a červený kabát se třema knoflíkama.“
Bylo pozoruhodné, do jakých detailů vše Radek popisoval. Ze zkušenosti již však vím, že muži bývají v regresích větší detailisté než ženy a jsou více spontánní. Normálně to bývá naopak. Muži se více nechávají vést vizualizací, ženy pocity.
Pokračuje: ,,Loučím se se svou ženou, sotva se na mně podívá, cítím z ní velkou bolest, zklamání, strach, bojí se a skrývá to za masku nenávisti. Beru jí do náručí a dívám se jí do očí, ano, ta žena je Andrejka, vypadá jinak, ale cítím stejnou energii a vidím stejné oči, jsou to její oči, já ji tak miluji, nedá se to ani popsat jak, ona moc trpí a já taky. Loučím se i s dětmi, tisknu je k sobě, líbám je, nasedám na koně a přidávám se ke skupině jezdců, děti mi mávají, ale má žena zůstává uvnitř domu, není venku a je mi to líto.
Jedeme dlouho, na nějaké konkrétní místo, je to bojiště, musíme bojovat, já nechci, stále myslím na svou rodinu a vidím před sebou tvář své ženy, tolik jí miluji. Pak ležím na zemi, mám probodnutou hruď, vidím letět holubici, nebe, dívám se nahoru na nebe, cítím volnost, uvolnění, umírám, odcházím. Najednou jsem v tom našem domě, ona mě nemůže vidět, ale vím, že mě cítí, vím to, chci jí vzít do náruče, ale nemohu, nešlo by to, chci se s ní jen rozloučit a vím, že jsem tam s ní, pláče, hodně silnou lásku k sobě máme, ta láska je nepopsatelná, vím, že mě hodně miluje, ale cítím i její hněv, to, co je mezi námi se nedá ani popsat láskou, to je něco víc, cítím to uvnitř a je to nepopsatelná láska, tolik jí miluji.“
Radkova slova naplnila místnost ohromnou, láskyplnou energií. Z očí mu kanuly slzy. Jeho emoce prostoupily i mnou. Nehybně jsem seděla a cítila, jak se mi svírá srdce. Jeho láska k přítelkyni byla přímo hmatatelná.
Pokračovali jsme dále. Stále visely ve vzduchu otazníky k ději, kdy popisoval zatopené schody a místnost. Potřebovala jsem ho vrátit přesně tam. A také se tak stalo.
Občas se stane, že se ve vzpomínce prolnou dva nebo i více životů současně a terapeut tomu musí věnovat maximální pozornost, aby věděl, kdy je má podchytit a na co se konkrétně zaměřit. Musí klienta vést k tomu, aby udržel pozornost při jedné události a nenechat ho přeskakovat z děje do děje. Je důležité držet jednu linii. Odpočítávala jsem od pěti do jedné a řekla Radkovi, ať se soustředí na událost, která souvisí s tím, co popsal dříve. Ihned reagoval.
,,Tábor. Jsem v nacistickém táboře, v Německu, byl jsem jen skladník a přihlížel jsem, co se tam všechno děje, bylo to strašné, cítil jsem velkou vinu, bylo to na povel, museli jsme zatopit sklepní místnost plnou vězňů. Nechápu, proč to dělají, musím mlčet, nesmím vybočit z řady, nemohu, ti vězni prosí o pomoc, jsou vyhublí, je jim zima, je mi jich líto, stále prosí, ať to neděláme, sledoval jsem to do posledního okamžiku, byli připoutaní k lavicím a voda se tam hrnula a hrnula, strašné, ten jeden se na mně dívá a v jeho očích vidím veliký strach a také prosbu, prosbu o pomoc, nemohu, ty oči, znám ty oči, jsou to oči mého otce. Ano je to můj otec, bože můj, já jsem nemohl nic udělat, je mi to tak líto, ta voda je hnusná a tmavá, je to jako ten pocit, stejný pocit, který mívám, když mám jít do nějakého tmavého neznámého prostoru, je to stejný strach, už vím proč…“
Konečně nám do sebe všechno zapadalo. Popsal také, jak umírá při výbuchu skladu se zbraněmi a granáty. Snažil se uniknout, ale silný výbuch ho smetl a smrtelně zranil. Po těchto nepříjemných vzpomínkách byla balzámem pro duši regrese, při které se ocitl v v krásném životě, kde byl opět s Andreou. Bylo to v devátém století ve Francii, byl ženou a bylo mu umožněno vzít si muže, kterého si určil sám. Měl hodné a milující rodiče a oba milenci byli ze stejných šlechtických kruhů.
Pobavila mně všal jedna Radkova věta, kdy popisoval, že si vzal muže, kterého tolik miloval a prožívali spolu krásné chvíle života. Cituji jeho rodnou slovenštinou: „Bol som vydatá za tohto muža.“ Jak hezky se tam prolnul ženský a mužský rod.
Energie je bezpohlavní a mnozí z vás již ví, že jsme v neustálém karmickém toku v jiných tělech a pohlavích i postaveních. Proto, když je mysl a podvědomí uvolněné, nepřemýšlíme, proč jsem zrovna tam ženou nebo mužem. Přistupujeme k vizi automaticky.
Radkův hezký a poklidný život, ve kterém zemřel přirozeně na stáří, se stal hnacím motorem, důvodem, proč věřit, že jestliže nás v minulosti může potkat něco tak krásného, máme naději prožít znovu totéž. I vidina naplňujícího života může vyléčit a motivovat k práci na sobě a na svých vztazích.
Ještě nám zbývalo projít jeho opakující se sen, kdy běží po spadaném listí, lesem, pronásledován něčím nebo někým. Sen, který se mu zdával, když měl velké zdravotní problémy s výhřezem plotének a trpěl bolestmi zad.
,,Vidím se jako muž kolem čtyřicítky, jdu lesem, jsem nějaký myslivec, je to na podzim, všude je popadané listí, žluté, hnědé, různé barvy, je to jako v tom snu, najednou mám pocit, že mě něco pronásleduje, ohlížím se, je to medvěd, veliký medvěd, rozzuřený, chtěl jsem ho ulovit, to jsem neměl dělat, utíkám, běžím stále tím lesem, zakopávám, padám na zem, vrhá se na mně, napadá mně. Mám zraněná záda, cítím ukrutnou bolest, ležím tam dlouho, hlavu mám na stranu a nemůžu se hnout, ty silné bolesti mě doslova ničí, stále vidím to listí a jen tam tak nehybně a bezmocně ležím, už nemůžu. Přichází konec a cítím úlevu.“
Bolesti zad v něm vyvolaly potlačené vzpomínky, který se mu promítly do snu. Na úplný závěr jsem Radkovi řekla, ať se pokusí spojit se svým vyšším já nebo s mistry, zda pro něho mají nějakou radu či poselství.
Chvilku to trvalo a pak povídá: ,,Mám naslouchat svému nitru, všechno mi bude časem zodpovězeno, vše, co se mi děje a jak mám na sobě pracovat.. Mám jen stále rozdávat svou lásku, pak pochopím.“
Pak ještě dodal: “S Andry budeme společně pracovat na našem vztahu, měli jsme si tím vším něco uvědomit a já vím, že jí nechci ztratit, našel jsem v sobě opravdovou hloubku lásky, už se nenechám ovládat svým egem, ale vím, že to chce čas.“
Važme si lásky, važme si jeden druhého. Važme si těch důležitých okamžiků. I kdyby trvaly jen pár minut. Zbytečně si to stěžujeme a necháváme vyhrávat naše ega. ,,Láska je totiž silnější než okolnosti.“
Radek s Andrejkou sice zůstali pouze kamarádi, ale rozešli se v lásce a odpuštění. Radek se vrátil na Slovensko a má novou přítelkyni. Jejich vztah je velice čistý a hezký. Již bez ega a strachů. Andrejka zůstala v Anglii, krásně na sobě pracuje a v době, kdy píši tyto řádky, je na Mallorce, kam odjela za svým tatínkem. Jde o jejich první společné setkání. Oba v sobě objevili nový proud čisté lásky a nikde není řečeno, že by zase jednou nemohli být spolu. Třeba si jen ještě potřebují projít nějakou tou karmickou vztahovou poutí.
(Více v mé knize Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky)
Článek převzat od http://www.2012rok.sk/wp/laska-a-vztahy/16036-vztahove-problemy-zabiji-nas-ego-cistou-lasku
