Jak jsme neočkovali
Když jsem se před třemi lety
rozhodla, že už v žádném případě nedám své děti
očkovat proti žádné z těch „ povinně očkovaných“
nemocí, cítila jsem, že se vydávám na nelehkou cestu, ale
zároveň jsem v hloubi duše věděla, že prostě nemohu jinak
a musím poslechnout svou „vnitřní pravdu“…
Začalo to všechno tím, že
jsme před šesti lety u mé první dcery odmítli v porodnici
očkovat proti tuberkulóze a tím se zařadili mezi problémové
pacienty naší dětské paní doktorky
Měla o nás opravdu strach a
v našem zájmu nás přesvědčovala o nutnosti tohoto
kroku-očkovat co nejdříve a co nejvíce. Přes to, že se nám
podařilo odmítnout alespoň jedno očkování, ostatním jsme se
podrobili. Dnes vím, že jsem tehdy byla ještě pod vlivem
všeobecně vyvolávaného strachu - co bude až mi dítě nevezmou do
školky, jak půjdu do práce a jak se uživíme… o zdravotní stav
mé dcery jsem se začala pořádně bát až se vzrůstajícím
počtem naočkovaných vakcín, po kterých vždy následovala
horečka, nemoc a následné propuknutí atopického ekzému
v celotělovém měřítku…a moje špatné svědomí, že moje
děťátko trpí kvůli systému a tomu, že jeho maminka si nedokáže
prosadit svou pravdu.
Naštěstí mě drželo nad vodou
to, že máme skvělou paní homeopatku, která nám za vydatné
pomoci homeopatických léků dokázala vrátit zdraví fyzické i
duševní. Bez ní si nedělám iluze o tom, že bychom z nemocí
vůbec vyvázli.
Když jsme byli konečně
proočkovaní a dcera mohla nastoupit do školky, byla jsem podruhé
těhotná a uvědomila jsem si, že bych si dceru mohla vlastně
nechat doma a že jsem ji očkovala zbytečně…ale člověk si musí
něčím projít, aby pochopil…v tu chvíli jsem byla definitivně
rozhodnutá, že mé druhé dítě očkování nezažije.
Musím říct, že za ty tři roky,
které tenkrát uplynuly, se názory na očkování začaly měnit a
vlastně se začalo měnit všechno…
Při druhém pobytu v porodnici
už nikdo ani nemrknul, když jsme opět odmítli očkovat TBC a
následně paní doktorka celkem pohodě přijala fakt, že chci
s očkováním mé druhé dcery počkat nejméně rok. Její
argument „ale nevezmou vám ji do školky“ mě opět píchl u
srdce, ale tentokrát jsem si řekla, že nechám věci plynout samy
a výsledku svých rozhodnutí se přizpůsobím.
Jelikož již proběhlo několik
soudů ohledně sankcí pro rodiče, kteří neočkovali, výsledkem
bylo, že Ústavní soud vydal v roce 2012 rozhodnutí, že za
„neočkování“ nelze vymáhat jakékoliv sankce a to ani
v podobě nepřijetí dítěte do MŠ, jelikož to porušuje
základní lidské právo na svobodu myšlení, přesvědčení a
víry.
Milí rodiče,
pokud tedy k přihlášce do školky přiložíte oficiální
„Žádost o udělení výjimky z podmínek pro přijetí do
MŠ“ a tam napíšete důvod svého odmítnutí očkování, je
ředitelka školky kryta před případnými kontrolami tím, že
respektovala právo rodičů na svobodu myšlení…a je to tedy
čistá cesta k tomu, abyste mohli být oficiálně přijati.
Doporučuji detaily dohledat na stránkách férové nemocnice,
abyste si byli jisti tím, co vlastně děláte. Paní doktorka vám
do vyjádření lékaře napíše prostě „ neočkován-neočkována“.
Máme tento krok již za sebou a
včera nám paní ředitelka MŠ sdělila, že pokud jí podepíšeme
smlouvu o tom, že když naše dítě onemocní, nebudeme po ní nic
chtít, bere nás…
Zajímavé je, že se ředitelka
školky radila jak s právníky, tak s úředníky na kraji
a také s řediteli několika MŠ v kraji a dospěli ke
stejnému závěru – přijmout neočkované dítě a krýt se
smlouvou, že rodiče přijímají plnou zodpovědnost za jeho
nemocnost…
Vidím v tom obrovský posun
ohledně práv rodičů a boření starých struktur byrokracie a
naplňuje mě to obrovskou silou a optimismem, protože se ukazuje,
že cesta naší pravdy a žití ze srdce jsou pro nás naprosto
bezpečné a dveře k pravdě jsou nám otevřené.
Cítím velkou pokoru a vděčnost
k Vesmíru, Bohu…nebo jak si to každý nazvete…za to, že
mě touto cestou naučil důvěře k němu.
Velký dík patří mému milovanému
muži, který mě po celou dobu podporoval a celé mojí rodině,
která mi dávala sílu.
Děkuji a přeji všem hodně odvahy
žít svůj život podle svého srdce.
Čtenářka z Vysočiny
Zdroj: Orgo-net
