Ráda bych se s vámi podělila o jeden záznam ze svého hovoru s archandělem Michaelem, v němž jsem mu položila otázku, proč
jsou pozitivně naladění lidé tak často sráženi a napadáni negativitou
druhých, a proč je tak těžké to unést a soucítit s nimi, aniž bychom jim
to mstivě vraceli nazpět a jen tím násobili jimi vyslanou negativní
energii.
Musím říct, že jeho sdělení bylo pro mě překvapením, protože jsem žila v přesvědčení, že jakákoli reakce na negativitu druhého člověka je jen násobenou negativitou. Michael mě ale naučil, že ne vždy to tak musí být. Že naše reakce je potřebná a někdy dokonce nevyhnutelná. Přitom poukázal na skutečnost, že obrana není opětovaný útok nebo pomsta, ale přirozeně vyjádřená reakce, která není ani pozitivní, ani negativní.
Pomohl mi svými slovy v době, kdy jsem prožívala velké štěstí, které mi vzápětí bezdůvodně pokazili někteří lidé z mého okolí. Přivedlo mě to k otázkám, proč, když jsme pozitivní, dostáváme jako reakci i negativitu. Jeho vysvětlení a doporučení k asertivní obraně zde s vámi sdílím.
- Magda
* * *
"Často se mě ptáš, proč, když jsi šťastná a zářivá, hodná, srdečná a otevřená, se vždy najdou velmi rychle lidé, kteří se ti tvou pozitivitu snaží pošlapat a dobrou náladu ti musejí nutně zkazit. Odpověď leží ve strachu, jako téměř ve všech případech, kdy lidé cítí nějakou bolest.
Už víš, že to, jak se druzí lidé chovají, nevypovídá o tobě, ale o nich a jejich pohledu na svět. Přesto tě jejich jednání zraňuje. To je pochopitelné. Že něco chápeš rozumem, nestačí k tomu, abys to tak i zažívala. Potřebuješ to také cítit. Dovol mi tedy, abych ti to vysvětlil podrobněji a napomohl ti tak k tomu, abys skutečně pocítila bezpečí a přestala se druhými lidmi cítit ohrožovaná.
Bojíš se zůstávat pozitivní a otevřená, protože se pokaždé najde někdo, kdo to v tobě nenávidí a snaží se to zářivé světlo zahasit. Proč? Protože tito lidé jsou ovládáni svým egem a ego je temnota. Ego je strach. Ego ví, že kdyby si jeho nositel připustil do srdce světlo, ztratilo by nad ním kontrolu a moc.
Když jsi otevřená a spokojená, probouzíš tím v některých lidech pocity závisti, hněvu, žárlivosti nebo nepřejícnosti, protože oni sami se dobře necítí. A tak jednají způsobem, kterým se tě snaží vědomě či nevědomě ztrestat za to, že se máš lépe než oni. Považují to za nespravedlivé. Jenže každý sklízí to, co zasévá, jak také víš.
"Buď srdečná a lidé tě budou mít rádi; buď protivná a lidé se ti budou vyhýbat." Ano, neplatí to vždy, jak je vidět už z toho, o čem tu mluvíme, ale podstata tohoto tvrzení je naprosto pravdivá. Pomineme-li tyto osoby, které se závistivě snaží šlapat po štěstí druhých, pak je to skutečně tak. Člověk, který se usmívá a je na druhé hodný, bude vždy vyhledávanější a obklopený lidmi, kteří se rádi těší z jeho záře, než ten, který se mračí, stěžuje si, nadává a lituje se. Jsou to vždy následky tvého vyzařování. Co vyzařuješ, to si přitahuješ. Proč k tobě tedy chodí ti, kdo ubližují? Kromě toho, že mají z tvého světla strach (neboť je to pro ně neznámé a nezvyklé), dělají to proto, že přece jen ve svém nitru touží vidět záblesk světla a to tvé jim připomíná jejich vlastní.
Vaše společnost žije v pesimismu, nadávání, stěžování si a iluzi nedostatku. A protože je tato iluze tak zažitá a jsou na ni všichni tak zvyklí, bere se jako norma. A kdo pak nezapadá do této normy, vyčuhuje z davu a dav se cítí ohrožen. Co může takový člověk udělat? Když se odváží vystoupit z řady a projevit se pozitivně a s optimismem, ostatní ho hned začnou kamenovat a zahánět zpátky do řady. Aby všechno bylo pěkně při starém, pěkně bezpečné. Ano, to je přesně ono. Bezpečí.
Jejich pocit bezpečí vychází z toho, že mají všechno negativní zažité a vyzkoušené. Všechno, co do této vyzkoušené oblasti nespadá, se musí rychle odehnat, aby jim to náhodou neublížilo. Jsou naučení, že všechno, co je jiné, je špatné, a že všechno nezvyklé, co přichází, je podezřelé, že noví lidé, kteří přicházejí, jsou možní podvodníci a zloději a mají špatné úmysly, a nekonečný výčet by mohl pokračovat. A protože tomu tolik věří, že všechno nové je ohrožující a nebezpečné, za žádnou cenu nechtějí dovolit, aby se něco měnilo. Co na tom, že by mohli mít mnohem krásnější a spokojenější život? Vyzkoušet něco neověřeného je moc nebezpečné! Protože my prostě víme, že všechno, co neznáme, nám chce ublížit a uškodit.
A tak, kdykoli se objeví něco, co jsme si přáli, nevěříme tomu a odmítneme to s tím, že je to nějaké podezřelé. Když se objeví nějaký laskavý člověk, zůstaneme uzavření a odtažití, protože je nějak moc hodný, a to je podezřelé. Když se nám naskytne příležitost něco změnit k lepšímu, honem se schováme do ulity, abychom zůstali pěkně schovaní a v bezpečí. Nic a nikoho k sobě nepřipouštíme... A nic se nemění.
Ale pak jsou tu ti, kdo se toho nebojí. Ti, kteří se rozhodli neposlouchat ego, ale srdce. Ti se nebojí nových zkušeností. A tak takový člověk vystupuje z řady, získává první úspěchy, cítí se šťastný, zjišťuje, jak je všechno nové lepší a naplňující… a prásk! Hned ho udeří jedovatá slova někoho druhého, kdo je schovaný ve své ulitě, ale nedokáže překousnout, že ten první z ní dokázal vystoupit. Prásk! Další rána od osoby, která se cítí ukřivděná, že ten člověk se má lépe než ona. Musí mu to dát "sežrat" za každou cenu. "Přece se nemůžeš mít líp než já, to není spravedlivé!" Prásk! "Ty se máš nějak moc dobře, to je podezřelé. Beztak jsi někoho okradl nebo podvedl."
A ten odvážný, statečný člověk, který dosáhl úspěchu a štěstí, stojí na své cestě zničený, dobitý a citově zraněný. Čím si to zasloužil? Ničím. Vyvolal svým štěstím nezpracované emoce druhých lidí a nastavil jim zrcadlo. Připomněl jim, jak jsou vlastně oni sami nešťastní a vystrašení. Ve skutečnosti chtějí být stejně šťastní jako on. Ale protože odmítají poslechnout své srdce a změnit se, jsou nahněvaní a frustrovaní. Výsledkem jsou jejich podrážděné reakce, které si jeho vybírají za cíl. Je to přece jeho vina, že si musejí přiznat svou nespokojenost! Kdyby nebylo jeho, nemuseli by přemýšlet nad tím, proč něco měnit, a všechno by bylo v pořádku! On za to může, protože je jiný a narušuje jim jejich navyklý stereotyp - jejich bezpečí.
On má ovšem volbu nenechat se tím zranit a jít dál. Nenechat se zastavit. Zůstat sám sobě věrný, stejně jako nové cestě, o které se přesvědčil, že je skvělá. A co když potká další takové lidi, kteří ho budou napadat a útočit na něj? No, tady je to hlavní, co bych ti chtěl říct. Má právo se bránit.
Už víš, že lidé, kteří útočí na ostatní, jsou sami zranění a touží po stejném štěstí a lásce, které z nich cítí. Také víš, že oplácet jim stejnou mincí nic nevyřeší. Jsou ale případy, kdy je prostě nezbytné se bránit a dát najevo, že po tobě nikdo nemá právo šlapat.
Pravda, někdy je lepší nic nedělat a nechat druhého, aby se vyvztekal nebo vykřičel, protože jen potřebuje vylít svou frustraci, a pak se zase uklidní. Tvoje reakce by ho možná přivedla do ještě větší negativity a vydráždila by ho. Tam je lepší mlčet a pouze s ním soucítit.
Něco jiného však je, když ti druhý člověk záměrně ubližuje. Pokud pocítíš potřebu se vyjádřit a něco tomu člověku dát najevo, udělej to. Naslouchej svému srdci. Jestliže někdo překračuje únosné meze, je potřeba se projevit. A věz, že je to naprosto v pořádku.
Spousta z vás, kdo jste hodní, ohleduplní a empatičtí, dokážete předem poznat, že kdybyste se útoku druhého člověka nějak bránili a řekli něco, co se tomu druhému nebude líbit, tak mu to ublíží. To nechcete. Nechcete ho zranit. A tak neřeknete ani neuděláte nic. On po vás bude dál šlapat, ale vy to považujete za přijatelnější než kdybyste mu nějak ublížili svou obranou. Opět se zde vracíme k začátku: KAŽDÝ SKLÍZÍ, CO ZASEL. I ty. I ostatní. Každý z vás. Jste si vědomi toho, že cokoli uděláte, má svůj následek, který se vás dotkne. Proto taky víte, že je lepší konat dobro a vážit si toho hezkého, než šířit zlobu a ubližovat ve snaze se cítit silnější.
I ten, kdo na tebe útočí, sklidí, co zasel. Máš právo se bránit. A je to SPRÁVNĚ. Ano, ublíží mu to. Naštve se, bude tě ještě více kritizovat, rozbrečí se nebo tě opustí. Jenže to je jen následek jeho vlastního činu, ne tvého. Když na tebe útočí, musí počítat s tím, že to bude mít odezvu. Bránit se je v pořádku!
Když budeš tahat kočku za ocas, poškrábe tě.
Když budeš mačkat včelu, píchne tě žihadlem.
Každý živý tvor se brání, když je mu ubližováno!
A i ty jako živá bytost máš v sobě tuto přirozenost. Ano,je to přirozené. I když to druhého může zranit. Ale to už je jeho zodpovědnost - neměl na tebe útočit.
Vtloukali ti do hlavy, že ublížit někomu nebo být příčinou jeho bolesti je špatné. To platí za předpokladu, že druhému ubližuješ záměrně, s cílem působit mu bolest. To je v takovém případě útok a z něj pak sama poneseš následky.
Protože jsi empatická, cítíš, že svou obrannou reakcí možná způsobíš druhému bolest. Potom to tedy chápeš tak, že kdyby ses bránila, záměrně bys mu ublížila – protože si přece jsi vědoma toho, že mu to může ublížit. Ale jestliže se druhý cítí zraněný tvou obranou, když na tebe přitom sám zaútočil, je to jeho vlastní zodpovědnost, nikoli tvoje. Bránit se je čistá přirozenost a je to nezbytné.
I za cenu toho, že druhého zraníš nebo zklameš, bránit se je důležité. I pro něj, přestože to tak nevypadá. Když se přirozeně a upřímně bráníš, pak mu samotný Vesmír dává skrze tebe najevo: „Tak takhle tedy ne!“ Ten člověk to potřebuje pochopit. Potřebuje tu zkušenost. Potřebuje se to naučit. I on touží po štěstí a po kvalitnějším životě. Ale aby se mu to mohlo splnit, musí odložit tyto své návyky souzení, útočení, závidění, mstění se, přetvařování se, předstírání a neupřímnosti. Jako odpověď na jeho modlitby jsi mu třeba zrovna přišla ty. Jako lekce určená k jeho pomoci a poučení. I bolest a nepříjemné situace můžou člověka lecos naučit, to přece sama víš.
Bránit se neznamená být agresivní. Znamená to zůstat silný, stát si za svým a nenechat nikoho překračovat únosnou hranici. Všechno se dá říct jemně a ohleduplně, ovšem v případech, kdy to nefunguje, je bohužel potřeba jiný způsob. Pokud se bojíš, že tvá obrana bude nepřiměřená, pomůžeme ti - najít správná slova nebo činy. Když respektuješ druhé, máš právo žádat i od nich, aby respektovali tebe.
Když skloníš hlavu a necháš si ubližovat, tak toho člověka podpoříš v páchání zla. A i když možná ten člověk bude zdánlivě spokojenější, protože jsi ho ušetřila bolesti, ve skutečnosti bude svým dalším pácháním zla kazit svůj vlastní život i životy druhých. Myslíš, že je to lepší? Určitě není. I kdybys v obraně řekla něco, co se ho dotkne, potřebuje pocítit, že jeho jednání není dobré a že existuje lepší cesta. Zůstaň silná a nenech si to líbit. Je to tak dobré pro obě strany.
Chápeš, že každý čin má svůj následek. To musí pochopit i tito lidé. I za cenu toho, že je svou reakcí zraníš. Pořád je to jen reakce na jejich vlastní akci. Je to přirozený následek. Je to jejich vlastní dílo, jejich vlastní sklizeň. Když zasévají negativitu, sklidí negativitu. A pak se cítí ukřivdění. "Proč ty se máš dobře, když já se mám špatně? Nemáš právo být spokojená, když já spokojený nejsem! To je nespravedlivé!"
A pak se v tobě snaží vyvolat pocity viny – za to, že se máš dobře. Za to, že se tě jejich útok nedotkl tak, jak chtěli. Proč by sis ale měla vyčítat, že se máš dobře? Proč by mělo být špatné, že jsi objevila nějakou novou příjemnou cestu, jak žít svůj život? Že oni ji neobjevili a nejdou po ní? Ty jim můžeš tuto cestu ukázat. Ale oni na ni nechtějí vejít. Oni chtějí, abys ty zůstala na té staré a oni nad tebou měli nadále kontrolu a necítili se ohrožení něčím novým.
Představ si, že všichni lidé jsou schovaní v krabicích, ve škatulkách. Každý má svou škatuli, ve které se cítí v bezpečí. Když vyhlédne ven, uvidí ostatní lidi, jak jsou také schovaní ve svých škatulkách. A najednou – jeden člověk ze své škatulky vyjde ven. Najednou je tu člověk, který se nebojí. Člověk, který se osvobodil od strachu a nebojí se ukázat ostatním bez škatulky. Tou škatulkou je maska, kterou nosíte – představa o tom, jak vypadá dokonalý a bezchybný člověk, jemuž nelze nic vytknout.
Podle této představy se přetvařujete. Žijete v krabičce. Vaše krabička je pomalovaná vším, co považujete za ctnostné. Je naprosto bezchybná. Vy sami jste ale zavření uvnitř a nejste vidět. Jste nesvobodní. Kdybyste vyšli ven, uviděli by ostatní, jací jste doopravdy. A to by nešlo. Máte přece svoje chyby a oni by vám je začali vyčítat! Vaše nekonečná snaha být bezchybní vychází ze strachu, že by vás ostatní bičovali za to, co se nepovažuje za dokonalé. Mít chyby – nebýt dokonalí – nevyhovět představě o tom, co se považuje za dobré - pro vás znamená mít v sobě něco špatného, co ostatní odsoudí a za co vás ztrestají.
Ano, lidé to dělají. Ale odvaha být pravdivý a upřímný, ukázat se v pravém světle a nepředstírat, že jsem jiný, než jaký jsem, nebát se ukázat svou přirozenost, to je skutečná cesta ke štěstí.
Jen jim ukaž, jak je krásné být svobodná! Jen vyjdi ze své škatulky! Co na tom, že po tobě budou házet rajčata a vejce ve snaze tě zahnat zpátky dovnitř? Procházej se dál! Nenech se tím shodit a nedej si to líbit! Když to jinak nepůjde, klidně házej ta rajčata zpátky po nich! Ukaž jim, že se nebojíš. Oni se zavřou do svých škatulí a nechají tě na pokoji. Ti, kteří v tobě uvidí inspiraci a dovolí ti být jim příkladem a ukázat jim novou cestu, po tobě nic házet nebudou. Postupně ze svých škatulí vyjdou stejně jako ty a připojí se k tobě. A nakonec i ostatní, kdo se tak báli a útočili ze strachu a pocitu ohrožení něčím nezvyklým, začnou přemýšlet, jestli na tom přece jen něco není.
Proč se ti tedy konečně získané štěstí snaží někteří lidé pošlapat? Protože se bojí, že by měli také opustit svou škatuli. Cítí se ohrožení představou, že by se pro své štěstí měli vzdát té své dokonalé a bezchybné schránky a odkrýt své nitro. Nechtějí to vidět ani na to myslet. Ale tvoje čisté světlo je k tomu vede. A oni se toho bojí. Jsou přece zvyklí žít ve stínu ve své krabičce, v bezpečí.
Zůstaň stát na nohou a běž dál. Nenech se tím porazit. Když bude třeba, braň se. Ukaž jim, jak je to skvělé být silná a svobodná. Jen tak můžeš něco změnit. Ne tím, že se jim zavděčíš, jen aby tě netrestali za odlišnost. Jestli chceš změnu ve společnosti, staň se tou změnou. Další tě budou následovat, když uvidí, že to funguje. A čím více lidí sebere odvahu být jiní a vystoupit ze své krabice, tím lépe bude vypadat vaše společnost. Každá změna je možná. Věř tomu."
* * *
Musím říct, že jeho sdělení bylo pro mě překvapením, protože jsem žila v přesvědčení, že jakákoli reakce na negativitu druhého člověka je jen násobenou negativitou. Michael mě ale naučil, že ne vždy to tak musí být. Že naše reakce je potřebná a někdy dokonce nevyhnutelná. Přitom poukázal na skutečnost, že obrana není opětovaný útok nebo pomsta, ale přirozeně vyjádřená reakce, která není ani pozitivní, ani negativní.
Pomohl mi svými slovy v době, kdy jsem prožívala velké štěstí, které mi vzápětí bezdůvodně pokazili někteří lidé z mého okolí. Přivedlo mě to k otázkám, proč, když jsme pozitivní, dostáváme jako reakci i negativitu. Jeho vysvětlení a doporučení k asertivní obraně zde s vámi sdílím.
- Magda
* * *
"Často se mě ptáš, proč, když jsi šťastná a zářivá, hodná, srdečná a otevřená, se vždy najdou velmi rychle lidé, kteří se ti tvou pozitivitu snaží pošlapat a dobrou náladu ti musejí nutně zkazit. Odpověď leží ve strachu, jako téměř ve všech případech, kdy lidé cítí nějakou bolest.
Už víš, že to, jak se druzí lidé chovají, nevypovídá o tobě, ale o nich a jejich pohledu na svět. Přesto tě jejich jednání zraňuje. To je pochopitelné. Že něco chápeš rozumem, nestačí k tomu, abys to tak i zažívala. Potřebuješ to také cítit. Dovol mi tedy, abych ti to vysvětlil podrobněji a napomohl ti tak k tomu, abys skutečně pocítila bezpečí a přestala se druhými lidmi cítit ohrožovaná.
Bojíš se zůstávat pozitivní a otevřená, protože se pokaždé najde někdo, kdo to v tobě nenávidí a snaží se to zářivé světlo zahasit. Proč? Protože tito lidé jsou ovládáni svým egem a ego je temnota. Ego je strach. Ego ví, že kdyby si jeho nositel připustil do srdce světlo, ztratilo by nad ním kontrolu a moc.
Když jsi otevřená a spokojená, probouzíš tím v některých lidech pocity závisti, hněvu, žárlivosti nebo nepřejícnosti, protože oni sami se dobře necítí. A tak jednají způsobem, kterým se tě snaží vědomě či nevědomě ztrestat za to, že se máš lépe než oni. Považují to za nespravedlivé. Jenže každý sklízí to, co zasévá, jak také víš.
"Buď srdečná a lidé tě budou mít rádi; buď protivná a lidé se ti budou vyhýbat." Ano, neplatí to vždy, jak je vidět už z toho, o čem tu mluvíme, ale podstata tohoto tvrzení je naprosto pravdivá. Pomineme-li tyto osoby, které se závistivě snaží šlapat po štěstí druhých, pak je to skutečně tak. Člověk, který se usmívá a je na druhé hodný, bude vždy vyhledávanější a obklopený lidmi, kteří se rádi těší z jeho záře, než ten, který se mračí, stěžuje si, nadává a lituje se. Jsou to vždy následky tvého vyzařování. Co vyzařuješ, to si přitahuješ. Proč k tobě tedy chodí ti, kdo ubližují? Kromě toho, že mají z tvého světla strach (neboť je to pro ně neznámé a nezvyklé), dělají to proto, že přece jen ve svém nitru touží vidět záblesk světla a to tvé jim připomíná jejich vlastní.
Vaše společnost žije v pesimismu, nadávání, stěžování si a iluzi nedostatku. A protože je tato iluze tak zažitá a jsou na ni všichni tak zvyklí, bere se jako norma. A kdo pak nezapadá do této normy, vyčuhuje z davu a dav se cítí ohrožen. Co může takový člověk udělat? Když se odváží vystoupit z řady a projevit se pozitivně a s optimismem, ostatní ho hned začnou kamenovat a zahánět zpátky do řady. Aby všechno bylo pěkně při starém, pěkně bezpečné. Ano, to je přesně ono. Bezpečí.
Jejich pocit bezpečí vychází z toho, že mají všechno negativní zažité a vyzkoušené. Všechno, co do této vyzkoušené oblasti nespadá, se musí rychle odehnat, aby jim to náhodou neublížilo. Jsou naučení, že všechno, co je jiné, je špatné, a že všechno nezvyklé, co přichází, je podezřelé, že noví lidé, kteří přicházejí, jsou možní podvodníci a zloději a mají špatné úmysly, a nekonečný výčet by mohl pokračovat. A protože tomu tolik věří, že všechno nové je ohrožující a nebezpečné, za žádnou cenu nechtějí dovolit, aby se něco měnilo. Co na tom, že by mohli mít mnohem krásnější a spokojenější život? Vyzkoušet něco neověřeného je moc nebezpečné! Protože my prostě víme, že všechno, co neznáme, nám chce ublížit a uškodit.
A tak, kdykoli se objeví něco, co jsme si přáli, nevěříme tomu a odmítneme to s tím, že je to nějaké podezřelé. Když se objeví nějaký laskavý člověk, zůstaneme uzavření a odtažití, protože je nějak moc hodný, a to je podezřelé. Když se nám naskytne příležitost něco změnit k lepšímu, honem se schováme do ulity, abychom zůstali pěkně schovaní a v bezpečí. Nic a nikoho k sobě nepřipouštíme... A nic se nemění.
Ale pak jsou tu ti, kdo se toho nebojí. Ti, kteří se rozhodli neposlouchat ego, ale srdce. Ti se nebojí nových zkušeností. A tak takový člověk vystupuje z řady, získává první úspěchy, cítí se šťastný, zjišťuje, jak je všechno nové lepší a naplňující… a prásk! Hned ho udeří jedovatá slova někoho druhého, kdo je schovaný ve své ulitě, ale nedokáže překousnout, že ten první z ní dokázal vystoupit. Prásk! Další rána od osoby, která se cítí ukřivděná, že ten člověk se má lépe než ona. Musí mu to dát "sežrat" za každou cenu. "Přece se nemůžeš mít líp než já, to není spravedlivé!" Prásk! "Ty se máš nějak moc dobře, to je podezřelé. Beztak jsi někoho okradl nebo podvedl."
A ten odvážný, statečný člověk, který dosáhl úspěchu a štěstí, stojí na své cestě zničený, dobitý a citově zraněný. Čím si to zasloužil? Ničím. Vyvolal svým štěstím nezpracované emoce druhých lidí a nastavil jim zrcadlo. Připomněl jim, jak jsou vlastně oni sami nešťastní a vystrašení. Ve skutečnosti chtějí být stejně šťastní jako on. Ale protože odmítají poslechnout své srdce a změnit se, jsou nahněvaní a frustrovaní. Výsledkem jsou jejich podrážděné reakce, které si jeho vybírají za cíl. Je to přece jeho vina, že si musejí přiznat svou nespokojenost! Kdyby nebylo jeho, nemuseli by přemýšlet nad tím, proč něco měnit, a všechno by bylo v pořádku! On za to může, protože je jiný a narušuje jim jejich navyklý stereotyp - jejich bezpečí.
On má ovšem volbu nenechat se tím zranit a jít dál. Nenechat se zastavit. Zůstat sám sobě věrný, stejně jako nové cestě, o které se přesvědčil, že je skvělá. A co když potká další takové lidi, kteří ho budou napadat a útočit na něj? No, tady je to hlavní, co bych ti chtěl říct. Má právo se bránit.
Už víš, že lidé, kteří útočí na ostatní, jsou sami zranění a touží po stejném štěstí a lásce, které z nich cítí. Také víš, že oplácet jim stejnou mincí nic nevyřeší. Jsou ale případy, kdy je prostě nezbytné se bránit a dát najevo, že po tobě nikdo nemá právo šlapat.
Pravda, někdy je lepší nic nedělat a nechat druhého, aby se vyvztekal nebo vykřičel, protože jen potřebuje vylít svou frustraci, a pak se zase uklidní. Tvoje reakce by ho možná přivedla do ještě větší negativity a vydráždila by ho. Tam je lepší mlčet a pouze s ním soucítit.
Něco jiného však je, když ti druhý člověk záměrně ubližuje. Pokud pocítíš potřebu se vyjádřit a něco tomu člověku dát najevo, udělej to. Naslouchej svému srdci. Jestliže někdo překračuje únosné meze, je potřeba se projevit. A věz, že je to naprosto v pořádku.
Spousta z vás, kdo jste hodní, ohleduplní a empatičtí, dokážete předem poznat, že kdybyste se útoku druhého člověka nějak bránili a řekli něco, co se tomu druhému nebude líbit, tak mu to ublíží. To nechcete. Nechcete ho zranit. A tak neřeknete ani neuděláte nic. On po vás bude dál šlapat, ale vy to považujete za přijatelnější než kdybyste mu nějak ublížili svou obranou. Opět se zde vracíme k začátku: KAŽDÝ SKLÍZÍ, CO ZASEL. I ty. I ostatní. Každý z vás. Jste si vědomi toho, že cokoli uděláte, má svůj následek, který se vás dotkne. Proto taky víte, že je lepší konat dobro a vážit si toho hezkého, než šířit zlobu a ubližovat ve snaze se cítit silnější.
I ten, kdo na tebe útočí, sklidí, co zasel. Máš právo se bránit. A je to SPRÁVNĚ. Ano, ublíží mu to. Naštve se, bude tě ještě více kritizovat, rozbrečí se nebo tě opustí. Jenže to je jen následek jeho vlastního činu, ne tvého. Když na tebe útočí, musí počítat s tím, že to bude mít odezvu. Bránit se je v pořádku!
Když budeš tahat kočku za ocas, poškrábe tě.
Když budeš mačkat včelu, píchne tě žihadlem.
Každý živý tvor se brání, když je mu ubližováno!
A i ty jako živá bytost máš v sobě tuto přirozenost. Ano,je to přirozené. I když to druhého může zranit. Ale to už je jeho zodpovědnost - neměl na tebe útočit.
Vtloukali ti do hlavy, že ublížit někomu nebo být příčinou jeho bolesti je špatné. To platí za předpokladu, že druhému ubližuješ záměrně, s cílem působit mu bolest. To je v takovém případě útok a z něj pak sama poneseš následky.
Protože jsi empatická, cítíš, že svou obrannou reakcí možná způsobíš druhému bolest. Potom to tedy chápeš tak, že kdyby ses bránila, záměrně bys mu ublížila – protože si přece jsi vědoma toho, že mu to může ublížit. Ale jestliže se druhý cítí zraněný tvou obranou, když na tebe přitom sám zaútočil, je to jeho vlastní zodpovědnost, nikoli tvoje. Bránit se je čistá přirozenost a je to nezbytné.
I za cenu toho, že druhého zraníš nebo zklameš, bránit se je důležité. I pro něj, přestože to tak nevypadá. Když se přirozeně a upřímně bráníš, pak mu samotný Vesmír dává skrze tebe najevo: „Tak takhle tedy ne!“ Ten člověk to potřebuje pochopit. Potřebuje tu zkušenost. Potřebuje se to naučit. I on touží po štěstí a po kvalitnějším životě. Ale aby se mu to mohlo splnit, musí odložit tyto své návyky souzení, útočení, závidění, mstění se, přetvařování se, předstírání a neupřímnosti. Jako odpověď na jeho modlitby jsi mu třeba zrovna přišla ty. Jako lekce určená k jeho pomoci a poučení. I bolest a nepříjemné situace můžou člověka lecos naučit, to přece sama víš.
Bránit se neznamená být agresivní. Znamená to zůstat silný, stát si za svým a nenechat nikoho překračovat únosnou hranici. Všechno se dá říct jemně a ohleduplně, ovšem v případech, kdy to nefunguje, je bohužel potřeba jiný způsob. Pokud se bojíš, že tvá obrana bude nepřiměřená, pomůžeme ti - najít správná slova nebo činy. Když respektuješ druhé, máš právo žádat i od nich, aby respektovali tebe.
Když skloníš hlavu a necháš si ubližovat, tak toho člověka podpoříš v páchání zla. A i když možná ten člověk bude zdánlivě spokojenější, protože jsi ho ušetřila bolesti, ve skutečnosti bude svým dalším pácháním zla kazit svůj vlastní život i životy druhých. Myslíš, že je to lepší? Určitě není. I kdybys v obraně řekla něco, co se ho dotkne, potřebuje pocítit, že jeho jednání není dobré a že existuje lepší cesta. Zůstaň silná a nenech si to líbit. Je to tak dobré pro obě strany.
Chápeš, že každý čin má svůj následek. To musí pochopit i tito lidé. I za cenu toho, že je svou reakcí zraníš. Pořád je to jen reakce na jejich vlastní akci. Je to přirozený následek. Je to jejich vlastní dílo, jejich vlastní sklizeň. Když zasévají negativitu, sklidí negativitu. A pak se cítí ukřivdění. "Proč ty se máš dobře, když já se mám špatně? Nemáš právo být spokojená, když já spokojený nejsem! To je nespravedlivé!"
A pak se v tobě snaží vyvolat pocity viny – za to, že se máš dobře. Za to, že se tě jejich útok nedotkl tak, jak chtěli. Proč by sis ale měla vyčítat, že se máš dobře? Proč by mělo být špatné, že jsi objevila nějakou novou příjemnou cestu, jak žít svůj život? Že oni ji neobjevili a nejdou po ní? Ty jim můžeš tuto cestu ukázat. Ale oni na ni nechtějí vejít. Oni chtějí, abys ty zůstala na té staré a oni nad tebou měli nadále kontrolu a necítili se ohrožení něčím novým.
Představ si, že všichni lidé jsou schovaní v krabicích, ve škatulkách. Každý má svou škatuli, ve které se cítí v bezpečí. Když vyhlédne ven, uvidí ostatní lidi, jak jsou také schovaní ve svých škatulkách. A najednou – jeden člověk ze své škatulky vyjde ven. Najednou je tu člověk, který se nebojí. Člověk, který se osvobodil od strachu a nebojí se ukázat ostatním bez škatulky. Tou škatulkou je maska, kterou nosíte – představa o tom, jak vypadá dokonalý a bezchybný člověk, jemuž nelze nic vytknout.
Podle této představy se přetvařujete. Žijete v krabičce. Vaše krabička je pomalovaná vším, co považujete za ctnostné. Je naprosto bezchybná. Vy sami jste ale zavření uvnitř a nejste vidět. Jste nesvobodní. Kdybyste vyšli ven, uviděli by ostatní, jací jste doopravdy. A to by nešlo. Máte přece svoje chyby a oni by vám je začali vyčítat! Vaše nekonečná snaha být bezchybní vychází ze strachu, že by vás ostatní bičovali za to, co se nepovažuje za dokonalé. Mít chyby – nebýt dokonalí – nevyhovět představě o tom, co se považuje za dobré - pro vás znamená mít v sobě něco špatného, co ostatní odsoudí a za co vás ztrestají.
Ano, lidé to dělají. Ale odvaha být pravdivý a upřímný, ukázat se v pravém světle a nepředstírat, že jsem jiný, než jaký jsem, nebát se ukázat svou přirozenost, to je skutečná cesta ke štěstí.
Jen jim ukaž, jak je krásné být svobodná! Jen vyjdi ze své škatulky! Co na tom, že po tobě budou házet rajčata a vejce ve snaze tě zahnat zpátky dovnitř? Procházej se dál! Nenech se tím shodit a nedej si to líbit! Když to jinak nepůjde, klidně házej ta rajčata zpátky po nich! Ukaž jim, že se nebojíš. Oni se zavřou do svých škatulí a nechají tě na pokoji. Ti, kteří v tobě uvidí inspiraci a dovolí ti být jim příkladem a ukázat jim novou cestu, po tobě nic házet nebudou. Postupně ze svých škatulí vyjdou stejně jako ty a připojí se k tobě. A nakonec i ostatní, kdo se tak báli a útočili ze strachu a pocitu ohrožení něčím nezvyklým, začnou přemýšlet, jestli na tom přece jen něco není.
Proč se ti tedy konečně získané štěstí snaží někteří lidé pošlapat? Protože se bojí, že by měli také opustit svou škatuli. Cítí se ohrožení představou, že by se pro své štěstí měli vzdát té své dokonalé a bezchybné schránky a odkrýt své nitro. Nechtějí to vidět ani na to myslet. Ale tvoje čisté světlo je k tomu vede. A oni se toho bojí. Jsou přece zvyklí žít ve stínu ve své krabičce, v bezpečí.
Zůstaň stát na nohou a běž dál. Nenech se tím porazit. Když bude třeba, braň se. Ukaž jim, jak je to skvělé být silná a svobodná. Jen tak můžeš něco změnit. Ne tím, že se jim zavděčíš, jen aby tě netrestali za odlišnost. Jestli chceš změnu ve společnosti, staň se tou změnou. Další tě budou následovat, když uvidí, že to funguje. A čím více lidí sebere odvahu být jiní a vystoupit ze své krabice, tím lépe bude vypadat vaše společnost. Každá změna je možná. Věř tomu."
* * *
