Bio – návrat zemědělství od chemie k přírodě
Čím se vůbec biofarma, tedy odborněji nazývané ekologické zemědělství odlišuje od toho, které známe? Základním rozdílem je především plné zřeknutí se používání chemických prostředků při pěstování rostlin, u zvířat jsou to pak především volné výběhy a vykrmovací režim, který neobsahuje látky uměle stimulující růst, konzervanty a látky uměle ochucující stravu nebo takové, které vznikly genetickou manipulací organismů. Celé takové hospodaření pak má i ambici být šetrným k životnímu prostředí.Jak to pak vypadá v praxi – o tom jsme se vyjeli přesvědčit do Kojetína – malé vesnice na Vysočině, poblíž které leží biofarma Vladimíra Klementa. Cesta se táhne vysoko do kopce. Nejdříve mezi domy a poslední stovky metrů mezi lány pole s řepkou a lesíkem. Tam již začíná neohraničená výspa ekologického zemědělství.
Začátky? Lidé to nebrali moc vážně
Historie pěstování bioproduktů se na tomto místě začala psát v roce 1993. „Zdědil jsem tu pozemky po rodičích a věděl jsem, že na nich chci pěstovat ekologické potraviny,“ říká Klement. Přechod na biozemědělství není okamžitý proces, musel nejprve projít přechodným tříletým obdobím. Začátky nebyly podle jeho slov nejlehčí, údajně proto, že v Kojetíně po desetiletích družstevního zemědělství nebral nikdo soukromé zemědělství vážně, natožpak netradiční ekologické. Ale podařilo se mu vytrvat.
„Chemicky se na biofarmě nesmí třeba ani zbavovat plevele“
Dnes
pěstuje skutečně mnoho druhů plodin. Procházíme se kolem políček
špaldy, ovse, pšenice a pohanky. „Kdekdo říká, že bez postřiků obilí
pěstovat nejde, ale já jim odpovídám, že ano – však už to mám roky
vyzkoušené,“ sděluje a pokračuje úvahou o finančním dopadu: „Kdybych
spočítal ty peníze, co dávají do postřiků, tak mám zisk z rostlin
stejný. A to nepočítám zdravotní rizika lidí, kteří ty chemikáliemi
zasažené potraviny jí.“ Jak hnojí na svojí farmě? Používá trus od
zvířat, které zde také chová – 14 kusů skotu, všichni kříženci. Jak
vlastně přišel k myšlence stát se biofarmářem? „Dělal jsem v JZD
a znechutilo mě, jak se do přírody úplně dostává duch průmyslu. Myslím,
že je to neudržitelné, zavání to průšvihem,“ uvažuje Klement.
K informacím, jak dělat zemědělství jinak, se paradoxně dostal
prostřednictvím družstva. Díky JZD získal základní znalosti v této
oblasti a také kontakty, které využil při svých začátcích.Biopotraviny nejsou jen luxusem pro movitější
Je pěkné vedro a země vypadá dost vysušeně. „Přijít koncem června, mám vám tu víc co ukázat. Některé rostliny jsem teprve vysazoval,“ říká sám pěstitel. Ukazuje mi pomalu sílící bylinky – mátu peprnou, meduňku, slez, měsíček a chrpu. Při pohledu na plechový přístřešek, pod kterým je auto a technické pomůcky, nezbytné pro zemědělce a na stáj pro dobytek mě napadá, jak vlastně řeší uskladnění. „S tím je docela problém. Dřív jsem měl od sestry půjčenou stodolu. Ale to bylo v začátcích a lidi na ni dělali velký tlak. Ona mu podlehla a teď jsem bez skladu,“ konstatuje Vladimír Klement. Prodej tak provozuje tzv. ze dvora – zákazník k němu přijede a přímo z farmy si zboží odveze. Roste počet zájemců o biopotravu? Největší boom v tomto ohledu prý nastal na přelomu tisíciletí. Zákazníků, kteří preferují biopotraviny, stále přibývá. „Jsou to lidé naprosto různých typů. Někoho by to mohlo překvapit, ale někteří patří i mezi takzvaně sociálně slabší.“ Své ceny odvozuje od cen, za které lze v obchodech nakoupit zeleninu od, jak říká, konvenčních pěstitelů.Zelenina tu roste v záhoncích po jednotlivých druzích. Je tu cibule, mrkev, petržel, celer, pór, červená řepa, zelí, kapusta, kedluben, brambory i rajčata. Pan Vladimír se snaží mít co nejkompletnější nabídku. „Zajímám se o to, co by lidi chtěli a pak to zasadím. Třeba teď jsem přidal jahody,“ dodává.
Jiné podmínky? Více dotací, ale i kontrol
O kolik se liší v ohledech kontrol a dotací práce klasického zemědělce a biofarmáře? Čerpat lze jednak běžné zemědělské dotace (SAPS), navíc také specifické pro ekologické zemědělství (AEO). Ty pochopitelně vyžadují splnění všech podstatných podmínek. Chemicky se na biofarmě nesmí třeba ani zbavovat plevele. Panu Vladimírovi ale vlastně nevadí ani bodlák. „Zvířatům chutná, a je moc výživný. Získávají z něho sílu a to se taky projevuje tím, že mají další mladé. I veterinář mi to potvrdil,“ přibližuje jeho prospěch ve svém hospodaření. Kontroly? Každý rok jedna řádná, probíhají i namátkově. Kdyby jeden jediný produkt neprošel, vznikl by to veliký problém. Podle předpisů se nesmí vedle biozeleniny pěstovat její „ne-bio“ sestřičku.
„Kdekdo říká, že bez postřiků obilí pěstovat nejde, ale já jim odpovídám, že ano – však už to mám roky vyzkoušené.“
S biofarmami se poslední dobou stále častěji pojí pojem ekoagroturistika – tedy taková cesta pryč z městských prostředí a trávení víkendu v prostředí, jakým je biofarma –
s tím může být spojena práce na sázení a sbírání. Na kojetínské
biofarmě dříve něco podobného fungovalo. „Před pár lety mi sem jezdila
parta mladých lidí, vysokoškoláků z Čech a hlavně z Moravy. Měl jsem tu
pro ně dokonce maringotku, pravidelně na víkendy sem jezdili a pomáhali
za pobyt a stravu. Ale pak začali mít doby diplomek a postupně jezdit
přestali,“ popisuje majitel, jak to tady konkrétně probíhalo. Maringotku
tak ze své biofarmy odvezl.A jestli nelituje vůbec svého rozhodnutí dát se do takovéhoto pěstování? „To není jen podnikání, zabývám se tím celý čas. Chci zjišťovat nové věci v tomhle ohledu, kolikrát i prosedím noci na internetových diskuzích o ekologickém zemědělství,“ usmívá se a se zaujetím dodává: „Pokud se něčemu takovému chceš věnovat, musíš tím žít ve dne v noci!“
