Ztratili jsme kontakt s Přírodou, babička Margherita nám to připomíná, osvěcuje nás svým příběhem i svojí magií a ukazuje nám jinou dimenzi. Tu naši!
Babička Margherita, léčitelka a strážkyně máyské tradice, vyrostla se svojí prababičkou, která byla také léčitelka a uměla dělat zázraky. Praktikuje a zná taneční kruhy slunce, země a luny a hledání vize. Patří k radě indiánských stařešinů a věnuje se zasévání zdraví a moudrosti výměnou za radost, kterou jí to přináší, protože na obživu si vydělává při práci s půdou – pěstitelstvím. Když cestuje letadlem a letušky jí chtějí dát nový, čistý plastový kelímek, drží se zuby nehty toho prvního se slovy: “Kdepak, holčičko, tohle končí v Matce Zemi.” Moudrost a moc z ní doslova stříkají, je to něco, co se dá v její přítomnosti jasně vnímat. Její rituály jako je křičení jména novorozence k Matce Zemi, aby ho uznala jako svůj plod a chránila ho, jsou doslova explozemi energie, která dělá dobře všem přítomným. Když se podává člověku do očí a řekne mu, že jsme všichni svatí, něco velmi hlubokého se v něm pohne.
Říká o sobě: “Je mi 71 let. Narodila jsem se na venkově ve státě Jalisco, v Mexiku a žiju v horách. Jsem vdova, mám dvě dcery a dvě vnoučata od mých dcer, ale jinak jich mám tisíce, se kterými jsem se učila lásce bez připoutanosti. Pocházíme z Matky Země a Otce Slunce. Přišla jsem na zem, abych vám připomněla, co je v každém člověku.
– Kam půjdeme po tomto životě??
– Ó, dceruško, užít si zábavu. Smrt neexistuje. Smrt jednoduše znamená opustit fyzické tělo, když se ti zachce.
– Jak to myslíte: “Když se ti zachce”?
– No, můžeš si ho vzít i s sebou. Moje prababička byla chichimeca (pozn.překl. polonomádské národy střednějižní Ameriky, pejorativní pojem, trochu jako v češtině slovo cikáni) a vyrůstala jsem s ní do mých 14 let, byla jasnovidná léčitelka, mág a dělala zázraky. Hodně jsem se toho od ní naučila.
– To se přece ví, že jste moudrá, babičko…
– Moc kosmu, země a velkého ducha je tam pro všechny, stačí si to vzít. My léčitelé vnímáme hodnotu 4 živlů (ohně, vody, vzduchu a země), milujeme je a nazýváme je svými prarodiči. Když jsem jednou byla ve Španělsku, seděla jsem u ohně a začali jsme si povídat.
– S kým?
– S ohněm. “Já jsem v tobě,” řekl mi. “To už vím,” odpověděla jsem. “Až se jednou rozhodneš umřít, staneš se součástí ducha, proč si s sebou nevezmeš tělo?” zeptal se. “A jak to mám udělat?” zeptala jsem se já.
– Zajímavá konverzace.
– “Celé tvoje tělo je plné ohně a ducha,” řekl mi. ”Zaujímáme ve tvém nitru 100% prostoru. Vzduch jsou tvé způsoby myšlení a povznášejí, když jsi lehká. Jsme z 80% vodou, to jsou emoce a ty se vypaří. Země nás tvoří jen z 20%, tak co tě stojí vzít si to s sebou?”
– A k čemu by vám bylo tělo?
– Samozřejmě k tomu, abych si ho užívala, protože si zachováš 5 smyslů, ale už netrpíš připoutaností. Teď jsou tu s námi i duchové mého manžela a mé dcery.
– Zdravím.
– Jako poslední zemřel po mé dceři můj tchán, odešel, když mu bylo přes 90 let. Tři měsíce před smrtí se rozhodl, jaký to bude den. “Kdybych na to zapomněl,” řekl, “připomeňte mi to.” Když ten den nadešel, tak jsme mu to připomněli. Umyl se, vzal si nové oblečení a řekl: “A teď si půjdu odpočinout”. Lehl si na postel a umřel. To samé bych mohla vyprávět o své prababičce, o rodičích, o tetách.
– A jak chcete umřít vy, babičko?
– Jako můj učitel Martinez Paredes, mocný Maya. Než vyrazil do hor, řekl: “Při západu slunce si přijďte pro mé tělo.” Bylo slyšet, jak celý den zpívá a když ho pak šli hledat, země byla plná stop. Tak chci zemřít já – při tanci a zpěvu. Víte, co udělal můj otec?
– Co udělal?
– Týden před svou smrtí šel posbírat své kroky. Prošel místa, která miloval a navštívil lidi, které měl rád. Dopřál si ten luxus je pozdravit. Smrt není smrtí, je to jen strach, který máme ze změny. Moje dcera mi říká: “Mluv o mně.” A tak vám budu povídat o ní.
– Vaše dcera se také rozhodla, že zemře?
– Ano. Mnoho mladých se nemůže realizovat a nikomu se nechce žít beze smyslu.
– A co má smysl?
– Když se podíváš druhému člověku do očí a necháš ho do sebe vstoupit a ty vstoupíš do něj, stanete se jedním. Tenhle vztah lásky už je navždycky, tam neexistuje nuda.Musíme pochopit, že jsme svatými bytostmi, že Země je naší Matkou a Slunce je náším Otcem. Donedávna kmen Huicholes (pozn. překl.: říká se jim Wirrarika, Wixarika nebo Huichol, jsou to indiáni ze Siera Madre v západním Mexiku, milují halucinogenní kaktus peyote) odmítali přijmout smlouvy o vlastnictví půdy. ”Jak mohu být vlastníkem Matky Země?” říkali.
–Tady se země neuctívá, ale drancuje.
– Štěstí je tak jednoduché! Spočívá v respektování toho čím, jsme a jsme zemí, kosmem a Velký Duchem. A když mluvíme o Matce Zemi, mluvíme také o ženě, která musí zaujmout své místo učitelky.
– Jaké má žena poslání?
– Naučit muže milovat. Až se to muži naučí, začnou se chovat jinak k ženám i k Matce Zemi. Musíme spatřit naše tělo jako posvátné a pochopit, že sex je posvátným aktem. Je to způsob, jak ho zjemnit a to nás naplní smyslem. Nový život přichází prostřednictvím tohoto aktu lásky. Když ho budeme banalizovat, co nám zbyde? Navrácení posvátné moci sexualitě změní náš postoj k životu. Když se mysl propojí se srdcem, možné je úplně všechno. Chtěla bych říct něco celému světu…
– ???
–Že, až budou chtít, mohou používat moc Velkého Ducha. Když pochopíš, kdo jsi, tvoje myšlenky se stanou realitou. Já, když si něco přeju, tak o to požádám sama sebe. A funguje to.
– Existuje mnoho věřících, kteří se modlí k Bohu a Bůh je nevyslyší…
– Protože jedna věc je o něco žebrat a druhá je nařídit něco sobě. Vědět, co opravdu potřebuju. Mnoho věřících se dostalo do závislosti, ale duch je naprosto svobodný. Je potřeba osvojit si toto přesvědčení. Učili nás obdivovat obrazy, místo aby nás naučili zbožňovat sami sebe a zbožňovat se navzájem.
– Aniž bychom se přitom cítili trapně…
– Musíme pracovat se svými stíny, odlehčit si, vytříbit své schopnosti, pochopit. Potom je jednoduché léčit, ovládat telepatii, komunikovat s ostatními, s rostlinami a zvířaty. Když se rozhodneš používat všechny svoje schopnosti ke konání dobra, je život potěšením.
– Jak dlouho to víte?
– Pár chvil před tím, než moje dcera zemřela, mi řekla: “Mami, vezmi si svoji posvátnou dýmku, musíš začít sdílet svoji moudrost a budeš hodně cestovat. Neboj se, budu tě doprovázet.” K mému velkému překvapení jsem spatřila, jak se opět stává součástí kosmu. Pochopila jsem, že smrt neexistuje. Obzor se rozšířil a mé vnímání ztratilo hranice, proto ji teď mohu vidět i slyšet. Věříš, že je to možné?
– Ano.
– Naši předci svěřili nám, stařešinům, opatrování vědění se slovy: “ Přijde den, kdy se znovu bude toto vědění sdílet v otevřených kruzích.” Myslím, že tento čas nastal.
Babička Margherita, léčitelka a strážkyně máyské tradice, vyrostla se svojí prababičkou, která byla také léčitelka a uměla dělat zázraky. Praktikuje a zná taneční kruhy slunce, země a luny a hledání vize. Patří k radě indiánských stařešinů a věnuje se zasévání zdraví a moudrosti výměnou za radost, kterou jí to přináší, protože na obživu si vydělává při práci s půdou – pěstitelstvím. Když cestuje letadlem a letušky jí chtějí dát nový, čistý plastový kelímek, drží se zuby nehty toho prvního se slovy: “Kdepak, holčičko, tohle končí v Matce Zemi.” Moudrost a moc z ní doslova stříkají, je to něco, co se dá v její přítomnosti jasně vnímat. Její rituály jako je křičení jména novorozence k Matce Zemi, aby ho uznala jako svůj plod a chránila ho, jsou doslova explozemi energie, která dělá dobře všem přítomným. Když se podává člověku do očí a řekne mu, že jsme všichni svatí, něco velmi hlubokého se v něm pohne.
Říká o sobě: “Je mi 71 let. Narodila jsem se na venkově ve státě Jalisco, v Mexiku a žiju v horách. Jsem vdova, mám dvě dcery a dvě vnoučata od mých dcer, ale jinak jich mám tisíce, se kterými jsem se učila lásce bez připoutanosti. Pocházíme z Matky Země a Otce Slunce. Přišla jsem na zem, abych vám připomněla, co je v každém člověku.
– Kam půjdeme po tomto životě??
– Ó, dceruško, užít si zábavu. Smrt neexistuje. Smrt jednoduše znamená opustit fyzické tělo, když se ti zachce.
– Jak to myslíte: “Když se ti zachce”?
– No, můžeš si ho vzít i s sebou. Moje prababička byla chichimeca (pozn.překl. polonomádské národy střednějižní Ameriky, pejorativní pojem, trochu jako v češtině slovo cikáni) a vyrůstala jsem s ní do mých 14 let, byla jasnovidná léčitelka, mág a dělala zázraky. Hodně jsem se toho od ní naučila.
– To se přece ví, že jste moudrá, babičko…
– Moc kosmu, země a velkého ducha je tam pro všechny, stačí si to vzít. My léčitelé vnímáme hodnotu 4 živlů (ohně, vody, vzduchu a země), milujeme je a nazýváme je svými prarodiči. Když jsem jednou byla ve Španělsku, seděla jsem u ohně a začali jsme si povídat.
– S kým?
– S ohněm. “Já jsem v tobě,” řekl mi. “To už vím,” odpověděla jsem. “Až se jednou rozhodneš umřít, staneš se součástí ducha, proč si s sebou nevezmeš tělo?” zeptal se. “A jak to mám udělat?” zeptala jsem se já.
– Zajímavá konverzace.
– “Celé tvoje tělo je plné ohně a ducha,” řekl mi. ”Zaujímáme ve tvém nitru 100% prostoru. Vzduch jsou tvé způsoby myšlení a povznášejí, když jsi lehká. Jsme z 80% vodou, to jsou emoce a ty se vypaří. Země nás tvoří jen z 20%, tak co tě stojí vzít si to s sebou?”
– A k čemu by vám bylo tělo?
– Samozřejmě k tomu, abych si ho užívala, protože si zachováš 5 smyslů, ale už netrpíš připoutaností. Teď jsou tu s námi i duchové mého manžela a mé dcery.
– Zdravím.
– Jako poslední zemřel po mé dceři můj tchán, odešel, když mu bylo přes 90 let. Tři měsíce před smrtí se rozhodl, jaký to bude den. “Kdybych na to zapomněl,” řekl, “připomeňte mi to.” Když ten den nadešel, tak jsme mu to připomněli. Umyl se, vzal si nové oblečení a řekl: “A teď si půjdu odpočinout”. Lehl si na postel a umřel. To samé bych mohla vyprávět o své prababičce, o rodičích, o tetách.
– A jak chcete umřít vy, babičko?
– Jako můj učitel Martinez Paredes, mocný Maya. Než vyrazil do hor, řekl: “Při západu slunce si přijďte pro mé tělo.” Bylo slyšet, jak celý den zpívá a když ho pak šli hledat, země byla plná stop. Tak chci zemřít já – při tanci a zpěvu. Víte, co udělal můj otec?
– Co udělal?
– Týden před svou smrtí šel posbírat své kroky. Prošel místa, která miloval a navštívil lidi, které měl rád. Dopřál si ten luxus je pozdravit. Smrt není smrtí, je to jen strach, který máme ze změny. Moje dcera mi říká: “Mluv o mně.” A tak vám budu povídat o ní.
– Vaše dcera se také rozhodla, že zemře?
– Ano. Mnoho mladých se nemůže realizovat a nikomu se nechce žít beze smyslu.
– A co má smysl?
– Když se podíváš druhému člověku do očí a necháš ho do sebe vstoupit a ty vstoupíš do něj, stanete se jedním. Tenhle vztah lásky už je navždycky, tam neexistuje nuda.Musíme pochopit, že jsme svatými bytostmi, že Země je naší Matkou a Slunce je náším Otcem. Donedávna kmen Huicholes (pozn. překl.: říká se jim Wirrarika, Wixarika nebo Huichol, jsou to indiáni ze Siera Madre v západním Mexiku, milují halucinogenní kaktus peyote) odmítali přijmout smlouvy o vlastnictví půdy. ”Jak mohu být vlastníkem Matky Země?” říkali.
–Tady se země neuctívá, ale drancuje.
– Štěstí je tak jednoduché! Spočívá v respektování toho čím, jsme a jsme zemí, kosmem a Velký Duchem. A když mluvíme o Matce Zemi, mluvíme také o ženě, která musí zaujmout své místo učitelky.
– Jaké má žena poslání?
– Naučit muže milovat. Až se to muži naučí, začnou se chovat jinak k ženám i k Matce Zemi. Musíme spatřit naše tělo jako posvátné a pochopit, že sex je posvátným aktem. Je to způsob, jak ho zjemnit a to nás naplní smyslem. Nový život přichází prostřednictvím tohoto aktu lásky. Když ho budeme banalizovat, co nám zbyde? Navrácení posvátné moci sexualitě změní náš postoj k životu. Když se mysl propojí se srdcem, možné je úplně všechno. Chtěla bych říct něco celému světu…
– ???
–Že, až budou chtít, mohou používat moc Velkého Ducha. Když pochopíš, kdo jsi, tvoje myšlenky se stanou realitou. Já, když si něco přeju, tak o to požádám sama sebe. A funguje to.
– Existuje mnoho věřících, kteří se modlí k Bohu a Bůh je nevyslyší…
– Protože jedna věc je o něco žebrat a druhá je nařídit něco sobě. Vědět, co opravdu potřebuju. Mnoho věřících se dostalo do závislosti, ale duch je naprosto svobodný. Je potřeba osvojit si toto přesvědčení. Učili nás obdivovat obrazy, místo aby nás naučili zbožňovat sami sebe a zbožňovat se navzájem.
– Aniž bychom se přitom cítili trapně…
– Musíme pracovat se svými stíny, odlehčit si, vytříbit své schopnosti, pochopit. Potom je jednoduché léčit, ovládat telepatii, komunikovat s ostatními, s rostlinami a zvířaty. Když se rozhodneš používat všechny svoje schopnosti ke konání dobra, je život potěšením.
– Jak dlouho to víte?
– Pár chvil před tím, než moje dcera zemřela, mi řekla: “Mami, vezmi si svoji posvátnou dýmku, musíš začít sdílet svoji moudrost a budeš hodně cestovat. Neboj se, budu tě doprovázet.” K mému velkému překvapení jsem spatřila, jak se opět stává součástí kosmu. Pochopila jsem, že smrt neexistuje. Obzor se rozšířil a mé vnímání ztratilo hranice, proto ji teď mohu vidět i slyšet. Věříš, že je to možné?
– Ano.
– Naši předci svěřili nám, stařešinům, opatrování vědění se slovy: “ Přijde den, kdy se znovu bude toto vědění sdílet v otevřených kruzích.” Myslím, že tento čas nastal.
Přeložila: Lucie Chaya
Článek je možné dále šířit s uvedením aktivního odkazu na tutu stránku s českým překladem a aktivního odkazu zdroje.
Článek je možné dále šířit s uvedením aktivního odkazu na tutu stránku s českým překladem a aktivního odkazu zdroje.
Rozhovor vedla Ima Sanchez. Publikováno v „La Contra“, diario La Vanguardia
Převzato od: Zdroj