pátek 2. listopadu 2012

Konvenční versus celostní (holistická) léčba

Z rozdílů mezi paradigmaty vyplývá rozdíl v léčbě. Jinak se postupuje v rámci konvenční a jinak v rámci holistické medicíny.
       Konvenční medicína nehledá příčinu, řeší jen příznaky. Když nevíte, co způsobuje nemoc a jak odstranit příčinu, pak budete jen těžko kauzálně léčit a nezbyde vám nic kromě potlačení příznaků. Potlačení je mechanismus, kdy je působením na jednotlivý symptom tělu znemožněno tento symptom dále produkovat. Není odstraněna příčina symptomu a organismus si musí najít jiný ventil, obvykle to znamená objevení se závažnějších potíží a celkové zhoršení stavu. Například výměna vyrážky za astma, běžně pozorované pediatry a alergology. Tento postup všichni důvěrně známe.
       Co je vlastně příznak neboli symptom? Konvenční medicína je považuje za to, co je třeba ovlivnit, plete si je s nemocí. Například vysoký krevní tlak je považován za samostatnou diagnózu, je s ním tak zacházeno. Přesto je to jen příznak. Může být způsoben stresem, neustálým zapnutím stresové reakce, může být způsoben kornatěním tepen, může být způsoben poruchou hormonální regulace cév, může být způsoben nadváhou, nedostatkem tekutin, nadbytkem soli atd. Každý z těchto stavů si zasluhuje jiný přístup, ne jen předepsat antihypertenziva.
       Kašel, rýma, bolesti hlavy, žaludeční vřed, průjem, deprese, ekzém atd. – to vše nejsou nemoci, ale jen příznaky. Příznak prostě jen ukazuje na problém.
       Příznaky vytváří naše tělo, je to reakce našeho těla na nějaký podnět a nerovnováhu. Již Hans Selye, objevitel stresové reakce a laureát Nobelovy ceny, napsal, že kdyby nebylo reakcí, nebyla by nemoc. Např. v době chřipkové epidemie přijde do kontaktu s virem mnohem více lidí, než onemocní. V rodině jsou málokdy současně nemocní všichni, přestože je virus ve vzduchu v bytě. Tj. nemocní jsou jen ti, kteří reagují – jejich reakce, symptomy tvoří nemoc, přestože v kontaktu s virem byli všichni.
       Příznak je kontrolka, světýlko na palubní desce, které hlásí problém v systému. Řešením není vypnout kontrolku, odstřihnout drát, který k ní vede, přelepit ji náplastí, aby nebyla vidět. Když nám na autě svítí kontrolka, postaráme se o odstranění problému (natankujeme, dolijeme olej, vyměníme baterii atd. nebo dáme auto do servisu). Nebyli bychom spokojeni s automechanikem, který by závadu řešil odstraněním kontrolky nebo přestřižením drátu, který k ní vede.
       Proč nám nevadí takový postup u našich těl?
       Léky s předponou anti- (a jiné v konvenční medicíně skoro nejsou) jsou vždy navrženy jen k potlačení nějakého příznaku, aniž by se brala v úvahu příčina. Potlačování příznaků vede k tomu, že se nemoc posouvá a zasouvá do hloubky. Tělo na nerovnováhu reaguje vytvořením příznaku. Konvenční medicína si to neuvědomuje, ale alternativními směry medicíny bylo vypozorováno, že tělo se vždy snaží vytvořit příznaky na co nejméně důležité části těla, což je obvykle kůže a sliznice. Teprve, když to není možné, přesune se reakce hlouběji. Vidíme, jak se během života mění spektrum nemocí. Děti reagují na periferii: mají vyrážky, nudle z nosu, kašle, průjmy, potí se, mají horečku. Když se do těchto ozdravných procesů nezasahuje, může vám toto spektrum nemocí zůstat až do stáří a znamená to pak, že máte jen malou pravděpodobnost onemocnět něčím vážnějším. Bohužel systematické potlačování akutních zánětlivých a eliminačních procesů u dětí očkováním, potlačováním horečky a zánětu léky (paracetamol, ibuprofen), vede k tomu, že jednoho dne tělo už není schopné tuto reakci vyvolat. Boj se přesune hlouběji a dítě dostane alergii, astma, může začít mít zažívací potíže, sníženou imunitu, dokonce poruchy na úrovni nervového systému – dyslexie, hyperaktivita, autismus apod. V průběhu času zcela ztratíme schopnost akutně reagovat a zcela zcestně se pyšníme tím, že nejsme nikdy nemocní. To je stav, kdy nás následně překvapí nějaká vážná nemoc. Existuje proto i název - normopatie. Stav, kdy je člověk zdánlivě normální, nic mu není, ale ve skutečnosti je to známkou těžkého narušení schopnosti reagovat na podněty.
       Na příkladu s vysokým tlakem si názorně ukážeme rozdíl v přístupech konvenčního a holistického lékaře. Konvenční lékař zjistí vysoký tlak a nasadí léky. Obvykle se vůbec nezeptá na okolnosti, za kterých se vysoký tlak objevil. Když se pacient sám zeptá, proč má vysoký tlak, lékař pokrčí rameny a řekne, že to je civilizační nemoc, je to věkem, nadváhou, genetikou apod. a neřeší to. Je-li pečlivý, pošle pacienta na EKG, základní laboratorní vyšetření a oční vyšetření. Tato vyšetření neslouží ke zjištění příčiny krevního tlaku, ale jen k vyhodnocení pokročilosti onemocnění a vyhledání poškození dalších orgánů – srdce, ledvin a sítnice. Tato vyšetření lékaři neřeknou nic o příčinách hypertenze a často ani neovlivní léčbu.
       Navíc mnoho konvenčních lékařů se ani neobtěžuje pacienta motivovat k elementárním změnám životního stylu, například k redukci hmotnosti a omezení nebo vyloučení kouření. Konvenční lékař považuje hypertenzi za nevyléčitelnou a podávání léků za doživotní, komplikace za nevyhnutelné.
       Naopak holistický lékař nepovažuje vysoký krevní tlak za samostatnou nemoc, ale jen za příznak hlubší poruchy. Bude se zajímat o celkový životní styl pacienta, stravu, stres, pohyb, kvalitu vztahů, smysl práce a života, bude zkoumat okolnosti, za kterých se hypertenze objevila atd. Léčbu bude cílit na příčinu. Jeho cílem bude odstranit příčinu, návrat tlaku k normálu a výsledný stav, kdy je pacient zdráv a nepotřebuje léky.
       To je stručně řečeno nejdůležitější rozdíl mezi konvenčním a holistickým lékařem. Konvenční lékař se vás vůbec nebude snažit uzdravit v tom smyslu, abyste se cítili a byli zdraví a nepotřebovali léky. Svou léčbu považuje za úspěšnou, když snášíte doživotně předepisované léky a nemáte žádné obtěžující symptomy.
       Holistický lékař vás chce uzdravit, tj. dostat vás do stavu zdraví bez léků.
       Tak jakého lékaře chcete?
       Musím vás ale upozornit na jednu důležitou věc. Opravářský a paternalistický přístup medicíny k pacientům způsobil změnu myšlení pacientů. Mnoho lidí si myslí, že lékaři mají patent na rozum, všechno o lidském těle vědí a že je třeba se na ně spoléhat. Věří, že lékaři jsou ti, kteří jsou schopni jim přinést zdraví a že bez nich to nejde. Lidé se naučili nosit svá těla k lékaři, jako odvezou auto do servisu. Mnoho lidí ani nechce nést odpovědnost za své zdraví, nechtějí měnit životní styl, zdravě jíst, cvičit, vyřešit si konflikty a problémy v životě.
       Změna a růst může bolet. Ale právě změna a růst je to, co vede ke zdraví. Stagnace znamená rozpad a smrt.
       Než si začnete hledat holistického lékaře, zeptejte se sami sebe, jak moc si ceníte vlastního zdraví a co jste ochotni pro něj udělat. Protože nelze jen tak dát tělo holistickému lékaři k dispozici a čekat, že obstará všechnu práci. Čínští lékaři mohli fungovat v systému, kdy byli placeni jen zdravým pacientem, protože nejenže uměli navrátit nebo uchovat zdraví, ale také proto, že pacienti dělali, co jim bylo řečeno. Když měli držet dietu, drželi ji. Západní člověk často nechce dodržovat doporučení o zdravém životním stylu. Když se pak jeho nemoc zhorší a dojde ke komplikacím, má tendenci vinit lékaře, že neudělal dost.
       Parafrázujeme-li slavný výrok, neptejte se, co pro vaše zdraví může udělat váš lékař, ptejte se, co pro své zdraví můžete udělat vy sami.
       Vše výše uvedené bych nemohla napsat, pokud bych neprošla určitým osobním vývojem. Byla jsem konvenční lékařkou, věřila jsem, že moderní medicína je to nejlepší, že je to jen otázka dalšího výzkumu, abychom zvládli i dosud nevyléčitelné nemoci, věřila jsem, že genetika určuje náš osud atd.
       Vystudovala jsem lékařskou fakultu s vyznamenáním. V posledním ročníku medicíny zemřela moje matka na rakovinu prsu. Konfrontace s její nemocí, umíráním a smrtí byla mou první vážnou konfrontací s bezmocí a frustrací z nevědomosti. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, kolik toho nevíme a jak jsme v některých situacích bezmocní. Maminka absolvovala operaci, ozařování a chemoterapii, ale velmi rychle se objevily metastázy a asi za rok a půl po operaci zemřela. Za jediný úspěch považuji to, že se nám podařilo, aby zemřela doma.
       Při nemocniční praxi jsem se dále opakovaně setkávala s bezmocí. Sice jsme lidem dávali léky, operovali je, ale oni se vraceli stále se stejnými nebo horšími problémy a umírali. Tehdy jsem si ještě myslela, že se prostě jen potřebuji víc naučit, že mi chybí zkušenosti.
       Dalším velkým učitelem byl můj nejstarší syn. Již v kojeneckém věku se u něj objevil ekzém. Tehdy jsem už něco zaslechla o homeopatii a věděla jsem dost na to, abych své dítě nenechala mazat kortikoidními mastmi. Syna jsem nechala léčit homeopaticky se střídavými úspěchy. Ránu do černého udělal náš homeopat MUDr. Petr Pudil v době, kdy synovi bylo pět let a začal trpět lehkým astmatem. Po jedné dávce Sulfuru astma během cca dvou týdnů přešlo a nikdy se nevrátilo. Synovi je 20let a je zcela zdráv. Alergoložka tehdy navrhovala inhalační kortikoidy a léky na alergii. Tedy léčbu, která by zdravotní pojišťovnu stála několik set, možná tisíc korun měsíčně a která by mu zdraví nezajistila. Díky homeopatii nic z toho nepotřeboval, antibiotika měl za celý život dvakrát.
       Když jsem se po mateřské (a prvním studiu homeopatie) učila na atestaci, najednou jsem v učebnicích viděla něco, co mi na fakultě uniklo. Téměř u každé nemoci, která byla pečlivě popsána s příznaky, průběhem, komplikacemi až ke smutnému konci, bylo napsáno, že příčina je neznámá. Terapie byla směs návrhů, co se dává, co se zkouší, co občas pomůže. Když na jednu nemoc existuje víc konvenčních postupů, obvykle ani jeden není moc účinný.
       Opravdu mě to tehdy zarazilo, kolik nemocí je tzv. idiopatických neboli neznámé příčiny.
       Po atestaci jsem měla druhé dítě a to se ukázalo být dalším velkým učitelem. Můj druhý syn reagoval příšerným způsobem na první očkování. Plakal, měl horečku a oteklou celou půlku zadečku. Reakce trvala tři dny. Nejhorší byl ten pláč. Ve třech měsících své dítě znáte a víte, jak pláče a co který pláč znamená. Tenhle pláč byl jiný: ostrý, vysoký, ječivý tón, zněla z něj bolest a utrpení. Nedal se upokojit, nepomáhalo kojení, chování, přebalení, masáž bříška, držení na holém těle, nic. Ječel a ječel. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že se tomuto pláči říká „cri encéphalique“ neboli encefalitický pláč. Pláč z poškození mozku.
       Tehdy jsem jako čerstvě atestovaná praktická lékařka absolutně nic nevěděla o tom, co může očkování dítěti způsobit. Informace, které lékař o vedlejších účincích očkování ve škole dostane, se omezují na akutní reakce s horečkou, otokem v místě vpichu, neklid a alergické reakce. Ani slovo o dlouhodobých důsledcích, které může mít. Můj syn po odeznění reakce přestal dobře spát. Z klidného, hodného miminka, které v noci nepřetržitě spalo, budilo se jen na krmení a po něm hned zase usnulo, se stalo ukřičené, neklidné, nespokojené dítě. Budil se v noci každých 20 až 30 minut, ječel, nedal se zklidnit. Tento stav trval několik měsíců. Na hranici vyčerpání jsem šla opět ke svému homeopatovi, který synovi dal lék Nux vomica a syn do týdne klidně spal. Za nejzávažnější na této události považuji svou obrovskou neznalost toho, co se s ním dělo, trvalo mi devět let do jedné přednášky, než mi došlo, že jeho problémy s chováním jsou způsobeny očkováním. Jeho problémy nastartovaly můj neutuchající zájem o očkování. Jak se mé vědomosti v této oblasti rozšiřují, stoupá i mé zděšení nad skutečným rozsahem škod způsobených očkováním.
       S dalším studiem homeopatie jsem se o zákonitostech, které určují zdraví a nemoc, dozvídala stále víc. Po zahájení praxe jsem se snažila o své pacienty pečovat tak, aby se jim dařilo lépe. Homeopatie byla tehdy můj jediný nástroj navíc. Častokrát mi umožnila téměř zázraky.
       Postupně jsem dalším studiem a osobním vývojem došla k jinému pojetí zdraví a nemoci, uvědomila jsem si, jak limitované jsou možnosti konvenční medicíny. Denně jsem viděla, jak se pacienti stále vracejí se stejnými problémy, jak se nezlepšují, cítila jsem bezmoc, když nesnášeli léky, které potřebovali. Postupně jsem také začala vidět za fasádu, viděla jsem jejich stres, neštěstí, problémy, viděla jsem souvislosti jejich nemocí s jejich životem. A to ve mně nechávalo další pocit bezmoci. Protože nešťastný život léky nespravíte. Homeopatie u lidí s mnoha nahromaděnými problémy často nefungovala. Možná to bylo tím, že jsem jim nedala správný lék, ale také možná tím, že není samospasitelná.
       Naučila jsem se ještě další metody, vyléčila jsem sama sobě pár nemocí podstatně rychleji, než je běžné, metodami, které nejsou vůbec běžné a postupně jsem se dopracovala k chápání zdraví a nemoci, tak jak vám ho předkládám.
       Žádný příznak neberu jako problém sám o sobě. Jsem rezervovaná v léčbě banálních potíží - často zmizí samy. Skutečně většinou není potřeba řešit rýmu nebo lehké nachlazení. Vždy se zajímám: proč právě tento člověk v tuto dobu onemocněl právě touto nemocí? Snažím se, aby se moji pacienti naučili pečovat o své zdraví sami. Zdraví vidím jako mnohovrstevnou realitu, jdu v jeho hierarchii tak vysoko, jak je třeba.
       Péči o tělo vnímám jako péči o prostředek, který nás nese životem a na kterém se manifestuje naše duše. Současně jsem ale přesvědčena, že především to, co je v naší duši, určuje naše zdraví. Péče o tělo bez péče o duši nepřinese výsledky, obráceně to platí také.
       Obsah předchozích i následujících článků je shrnutím mých současných znalostí a představ o životě, zdraví, nemoci, léčbě a uzdravení. Doufám, že si z toho něco vyberete a že vám to pomůže si udržet zdraví – někdy i navzdory vašemu lékaři.


Meduňka 10/2012