středa 9. ledna 2013

Anastasia - úžasná žena ze sibiřské tajgy

Až do včerejšího dopoledne jsem netušila, že někdo jako Anastasia, existuje. Nechápu, jak mi tolik let mohlo unikat vědomí, že ruský autor Vladimir Megre sepsal 10 úžasných knih, které budou hýbat doslova celým světem....




Vím, že vše se děje v pravý čas. První kniha o Anastásii přišla, když jsem ji nejvíc potřebovala a mohla jí věnovat patřičný zájem. Už roky se mi nestalo, že by mě nějaká kniha takovým způsobem vtáhla do svého děje.

V knize se vypráví o neskutečné ženě, která má schopnost uzdravovat duši a tělo člověka.

Vladimír Nikolajevič Megre se narodil třiadvacátého července roku 1950. Předtím nikdy nepublikoval. Je proslulým podnikatelem, prezidentem Meziregionální asociace podnikatelů Sibiře. V roce 1994 až 95 organizoval na své náklady dvě velké obchodní expedice na lodích po řece Ob trasou Novosibirsk - Salechard - Novosibirsk. O jeho první expedici „Kupecká karavana" se hodně psalo v novinách na Sibiři, v Chantymansijském a Jamaloněněckém národnostním okruhu.
Po dlouhou dobu bylo pro přátele a příbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit
shromážděný kapitál k tomu zastavit majetek na přípravu expedicí, které nejenže neměly žádný zisk, ale ani se nevyplatily.

V této knize se otevírá tajemství intuitivního hledání. On přivezl z expedice to, co nelze ocenit v peněžním ekvivalentu. V řadě centrálních novin zveřejnil senzační materiály, které měly velké čtenářské ohlasy a komentáře vědců. Sám autor sdělil následující: „Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám
se čtenářům za styl mého psaní. Tato kniha nepatří do řady publicistiky, fantastiky nebo dobrodružné literatury, nehledě na neobvyklost a neskutečnost toho, co se stalo. Její žánr se mi nepodařilo určit."

Existuji pro ty, pro které existuji. (ANASTASIA).

Kniha, o které tu teď mluvím, se jmenuje Zvonící cedry Ruska (všechny jeho knihy si můžete také stáhnout z ulozto.cz v elektronické podobě. Knihy jsou digitalizovány a zpřístupněny VŠEM zájemcům pro jejich duchovní růst a pozvedání vibrací cele Země... (včetně slabozrakým a jsou jim poskytnuty audiovýstupy v mp3).
Digitizér si nenárokuje odměny a doufá že tímto přispěje k plnění poslání těchto knih, k čemuž jsou původně tvůrci – i Stvořitelem určeny.

Úryvek z knihy Zvonící cedry Ruska:
**********
ZVONÍCÍ CEDR.
Na jaře roku 1994 jsem si najal tři říční lodě, na kterých jsme podnikli čtyřměsíční
expedici po sibiřské řece Ob od Novosibirska k Salechardu a zpátky. Cílem expedice
bylo navazování ekonomických kontaktů s regiony Dálného severu.
Expedice se jmenovala „Kupecká karavana". Největší ze třech lodí byla osobní loď
„Patric Lumumba". (V Západosibiřské paroplavbě pojmenovávají lodě velmi
zajímavým způsobem: „Marija Uljanova", „Patric Lumumba", „Michail Kalinin", jako
by jiné historické osobnosti na Sibiři neexistovaly). Na ní bylo umístěno ředitelství
expedice, výstava podnikatelů Sibiře a obchod.
Expedice měla za úkol p rojet 3 ,5 t isíce k ilometrů n a sever, navštívit jak docela
velká města jako Tomsk, Nižněvartovsk, Surgut, Chanty-Mansijsk, Salechard, tak
i malá, kam se lze dostat s nákladem jen v krátké době plavby.
Přes den se lodě zastavovaly u obydlených míst. My jsme obchodovali a jednali
o navazování stálých ekonomických kontaktů. Pohybovali jsme se obvykle v noci.
Pokud nám nedovolily meteorologické podmínky, za špatného počasí jsme
přistávali u menších osad a zahajovali večírky pro místní mládež. Takovéto akce
tam b yly velmi zřídka. Kluby a Domy kultury tam byly v poslední době zchátralé.
Žádné kulturní akce se tam neuskutečňovaly.
Stávalo se, že jsme po dobu několika dnů nezahlédli žádné obydlené místo. Jenom
tajga a jediná dopravní tepna na hodně kilometrů - řeka. Tenkrát jsem ještě
nevěděl, že na j ednom z těchto kilometrů na mě čeká setkání, které změní celý
můj život.
Jednou jsem nařídil přistát se štábní lodí u malinkaté vesničky, která měla několik
chaloupek a byla vzdálená na desítky kilometrů od velkých měst. Naplánoval jsem
tříhodinovou zastávku, aby se posádka mohla projít a místní obyvatelé u nás mohli
nakoupit zboží a potraviny a my u nich laciné plody z divoké přírody a ryby. Během
zastávky se na mě jako na vedoucího výpravy obrátili s velmi podivnou prosbou
dva místní staříci. Jeden starší, druhý trochu mladší. Starší po celou dobu mlčel.
Mluvil ten mladší. Přemlouval mě, abych j im d al k dispozici asi padesát lidí
(posádka lodi jich měla c elkem jenom 65), které c htěli p rovést t ajgou zhruba 25
kilometrů od místa zakotvení lodi proto, aby uřízli, jak se vyjádřili staříci, Zvonící
cedr. Předpokládalo se rozřezat cedr, jehož výška podle jejich slov dosahovala
čtyřiceti metrů, na kousky, které se dají odnést na loď v rukou. Bylo nezbytné
sebrat všechno. Staříci navrhovali rozřezat každou část na menší kousky. Jeden
si nechat pro sebe, zbytek rozdat svým blízkým, známým, zkrátka všem těm, kdo
si je bude přát dostat jako dar. Stařík říkal, že tento cedr je zvláštní. Jeho kousek
se musí nosit na krku. Přičemž se má navlékat stojíce bosýma nohama na trávě
a dlaní levé ruky jej tisknout k obnažené hrudi. Za minutu se pocítí příjemné teplo,
pak po těle proběhne lehké chvění. Čas od času, podle přání je potřeba brousit
konečky prstů tu část kousku cedru, která nemá styk s tělem, přičemž palci rukou
držet za opačnou stranu. Již za tři měsíce člověk vlastnící kousek Zvonícího cedru
pocítí mnohem lepší náladu, vyléčí se z hodně nemocí.
„Z AIDS také ?" zeptal j sem s e a trochu jim vysvětlil, co jsem znal o této nemoci
z novin.
On s jistotou odpověděl:
„Z každé nemoci !"
Ale to, podle jeho mínění, bylo lehkým úkolem. Důležitější je to, že člověk vlastnící
tento kousek se stane lepším, úspěšnějším a talentovanějším.
O léčivých účincích cedru jsem trochu věděl, ale aby měl vliv na city, schopnosti -
to mi tenkrát připadalo zcela nepravděpodobné. Začal jsem vysvětlovat staříkům,
že ve „Velké zemi", aby se ženy zalíbily, nosí výrobky ze zlata a stříbra.
„Nosí, protože nevědí," následovala odpověď. „Zlato je prach ve srovnání s jedním
kouskem tohoto cedru." Se ctí k jejich l étům, n echtěl j sem d iskutovat, a proto
jsem řekl:
„Možná... Pokud velký umělec přiloží k tomu svou ruku a vytvoří něco krásného."
Na toto stařík odpověděl:
„Je to možné, ale je lepší brousit svými prsty, kdy to bude chtít duše, tehdy cedr
i navenek bude krásný."
Přitom stařík uspěchaně rozepnul obnošenou bundu a košili a ukázal to, co měl
na prsou.
Uviděl jsem vypouklý kruh nebo ovál. Jeho barvy - fialová, malinová, rezavá -
skládaly nesrozumitelnou kresbu, léta dřeva vypadala jako potůčky. Nejsem znalec
výtvarného u mění, j en j sem b yl v různých obrazárnách. Žádné velké emoce
ve mně světové klenoty nevzbudily, ale to, co jsem uviděl na prsou staříka,
vzbudilo ve mně víc citu a emocí než návštěva Tretjakovské galerie. Zeptal jsem
se:
„Jak dlouho jste brousil svůj kousíček cedru ?"
„Devadesát tři let," odpověděl stařík.
„A kolik je vám ?"
„Sto devatenáct."
Tenkrát jsem neuvěřil jeho odpovědi. Vypadal asi na sedmdesát pět. Stařík buď
nevycítil mé pochybnosti, nebo se jich nevšiml, ale s trochou chvění mě začal
přesvědčovat o tom, že i u jiných bude cedr krásný již za tři roky, stále hezčí
a hezčí, zvláště u žen. Z těla vlastníka bude vycházet blahovonné aroma, které
se nedá srovnat s vůní stvořenou člověkem. Od staříků skutečně vycházela velmi
příjemná vůně. Vycítil jsem ji nehledě na to, že kouřím a zřejmě jako každý kuřák
mám otupělý čich. Všiml jsem si v jeho řeči výrazů, myšlenek a závěrů netypických
pro obyvatele vzdáleného a hlubokého Severu. Některé si pamatuji i teď, dokonce
s intonací. Stařík vyprávěl:
„Bůh stvořil cedr jako shromažďovač energie kosmu. Z člověka ve stavu
zamilovanosti vychází záření. Za zlomek vteřiny, odražené od planet, co stojí nad
ním, se opět v rací k Zemi a dává život všemu živému. Slunce - jedna z planet,
která odráží neúplné spektrum této záře.
Do kosmu odchází od člověka jen světlé záření i z kosmu na Zem se také vrací jen
blahodárné záření. Člověk ve stavu zloby vydává temné záření, které se nemůže
zvednout nahoru, a proto odchází do hloubky Země. Odražené od hlubin se vrací
na povrch ve formě zemětřesení, vulkánu a válek. Vyšší formou odraženého
černého záření je bezprostřední vliv na člověka, zesílení zlobných citů v něm. Cedr
žije p ět s et p adesát let. M ilióny s vých jehlic v e dne a v noci zachycuje
a shromažďuje v sobě světlou energii, celé její spektrum. Za dobu života cedru nad
ním přecházejí všechna tělesa, odrážející tuto světlou energii. Dokonce
v malinkatém kousku cedru je víc blahodárné energie než ve všech lidskýma
rukama stvořených energetických zařízení na Zemi dohromady. Cedr přijímá
vycházející energii od člověka přes kosmos, chrání ji a vrací, když ona chybí
v kosmu, tudíž - v člověku, ve všem, co žije a roste na Zemi. Velmi zřídka se lze
setkat s cedry, které shromažďují, ale nevrací shromážděnou energii. Za pět set let
svého života začínají zvonit. Tak oni jakoby říkají, podávají signál, aby byly
odříznuty a nashromážděná energie využitá na Zemi. Takový cedr zvoní tři roky,
pokud se ho nedotkne živý člověk. Za tři roky, když ztratí možnost vracet
shromážděnou energii přes kosmos bezprostředně člověku, pak ji ztrácí. Tehdy
ji cedr začíná spalovat - sám v sobě.
Mučivý proces spalování - umírání trvá dvacet sedm let. Nedávno jsme objevili
takový cedr. Zjistili jsme, že zvoní už dva roky, zůstal jenom jeden. Je potřeba
ho uříznout a rozdat hodně lidem."
Stařík mluvil dlouho, jeho hlas zněl jednou s vyrovnanou jistotou, podruhé
s velkým chvěním. Při chvění začínal rychle, jako by hrál na nástroj, brousit konci
prstů svůj kousíček cedru.
Venku b yla z ima, z řeky vál v ítr, a le j eho obnošená b unda a košile zůstávaly
rozepnuté.
S lodí na břeh sestoupila spolupracovnice Lidia Petrovna. Řekla, že na l odi j sou
všichni připravení k odplutí a čekají na ukončení rozhovoru. Já jsem se rozloučil
se staříky a odešel na palubu. Splnit jejich prosbu jsem nemohl: zdržení lodí na tři
dny by se stalo velkou ztrátou. Všechno, co jsem uslyšel, připadalo mi tenkrát jako
pověra, anebo jedna z místních legend.
Příští den jsem na krátké poradě uviděl, že Lidia Petrovna žmoulá na prsou kousek
cedru. Pak mi vyprávěla, že potom, co jsem odešel na loď, ona se trochu zdržela.
Viděla, jak stařík, který mluvil se mnou, když jsem odcházel, bezmocně hleděl
jednou na mne, jednou na svého staršího přítele a znepokojeně promlouval:
„Jak je to možné... Vůbec neumím mluvit jejich jazykem... Nepodařilo
se přesvědčit. Nepodařilo ! Nevyšlo to ! Nic nevyšlo."
Starší mu odpověděl:
„Byl jsi nepřesvědčivý, synu. Neuvědomili si to."
„Když už jsem stoupala po lodním žebříku," pokračovala mezitím Lidia Petrovna,
„stařík, který mluvil s tebou, najednou přiběhl ke mně, chytil mne za ruku,
poodvedl z můstku na trávník, vytáhl z kapsy provázek, na kterém byl tenhle
kousek cedrového stromu, nasadil mi ho na krk a přitlačil mou a svou dlaní k hrudi.
Pocítila jsem dokonce chvění v celém těle. Když jsem odcházela, pravil: „Šťastnou
cestu. Hodně štěstí. Čekáme na vás příští rok. Všechno nejlepší, budeme čekat.
Šťastnou cestu."
Když loď odplula, mávl rukou, pak najednou sedl na trávu. Podívala jsem se na
ně dalekohledem. Stařík seděl na trávě a trhal rameny... Ten starší se naklonil
a hladil jeho hlavu."
**********

Jolana
www.nova-cesta.com